Prostřednictvím těchto řádků bych se s Vámi chtěla podělit o své zkušenosti z porodnice z Horské nemocnice Krkonoše ve Vrchlabí, kde se nám 20.ledna narodil Honzík.

Na začátku těhotenství jsem se o této porodnici dozvěděla od známých. Doporučovali mi ji díky osobním zkušenostem. V té době se mi zdálo, že ze Slaného je to do Vrchlabí poměrně daleko a že podobnou nemocnici najdu v bližším okolí.

Prošla jsem si seznam na internetu, osobně jsem navštívila několik porodnic a postupně, jak bříško rostlo, jsem si vyjasňovala, jak bych si přála porodit. Mým přáním bylo porodit co nejpřirozeněji, a tomu skutečně na základě rozhovorů v porodnicích odpovídala právě nemocnice ve Vrchlabí.

Ke konci těhotenství se objevila komplikace – miminko zůstalo hlavičkou nahoru. V té době jsem docházela na pravidelné prohlídky do Podolí. Přístup v této porodnici byl – díky odhadované váze miminka 3,6 kg – poměrně striktní: plánovaný císařský řez. Tento „závěr“ pro mě bylo obtížné přijmout, měla jsem silný vnitřní pocit, že lze porodit přirozeně.

V době, kdy už bylo otočení miminka málo pravděpodobné, jsem se obrátila na vrchlabskou porodnici pod vedením pana primáře Kavana. Jeho pohled na věc byl pro mě velkým ulehčením. Po vyšetření mi vysvětlil, jaké jsou v dané situaci možnosti a rizika, dostalo se mi také odpovědí na mé otázky a srozumitelného popisu jak bude vypadat další postup. Nejdůležitější však bylo, že pan primář přirozený porod vůbec nevylučoval, nicméně ani nesliboval. Vše se mělo přizpůsobit konkrétní situaci na začátku porodu. Už „jen“ to, že porod mohl začít sám od sebe, bylo pro mě důležité.

Porod se skutečně rozběhl spontánně a cesta ze Slaného do Vrchlabí mi uběhla docela rychle, ujeli jsme ji v noci za 2 hodiny. Další hodiny už pro mě byly delší, měla jsem bolesti do zad a ty mi dávaly zabrat. Když bolesti nabraly na intenzitě, začala jsem vnímat jinak svůj vnitřní svět a jinak ten okolní. V této době obzvlášť jsem si cenila vnímavého přístupu okolí, které pro mě představoval manžel, porodní asistentka a následně také lékař.

V době bolestí jsem potřebovala od ostatních co nejvíce vnímavosti. A to hlavně v situaci, kdy jsem si sama přestala věřit. Přece jen ve mně byl obyčejnský lidský strach „z toho, co bude“, přece jen jsem byla vystrašená předchozími peripetiemi okolo císařského řezu, přece jen jsem rodila poprvé…

Po celou dobu byl u mě můj manžel, starala se o mě paní porodní asistentka Konvalinová a průběh sledoval také pan primář Kavan. Veškeré postupy byly vedeny s ohledem na můj názor a celý proces mi byl „šitý na míru“. Moje zážitky ukazují, že „zdravotnický“ porod není jedinou a nevyhnutelnou možností, vše záleží na ochotě personálu vycházet vstříc potřebám maminek a zejména dětí. Lidé, kteří se zabývají např. kineziologií nebo regresní terapií potvrzují, že dojmy, které si odnášíme ze zážitků při narození, zcela zásadně ovlivňují náš život.

Honzík se tedy rodil přirozeně a do světa vkročil po nožičkách, nejprve tou levou… V těchto chvílích jsem neměla sama v sobě žádné rezervy a moc mi pomáhal klidný a vlídný přístup pana primáře a paní porodní asistentky a samozřejmě povzbuzování manžela. Porod byl pro mě jedinečným zážitkem, slovy to popsat nejde.

Honzík zvládal vše dobře a mohl být, jak bylo mým přáním, hned po porodu co nejvíce se mnou. Při krátké chvíli odloučení mohl „zaskočit“ tatínek. Honzíka - k naší radosti - neměřili (proč mu násilím natahovat nožičky?), jen zvážili (vážil 3,5 kg), a také nebylo třeba odsávat vodu z plic.

Po porodu placenty a pár nezbytných úkonech jsem mohla odejít „po svých“ na pokoj, kde byl se mnou manžel a Honzík. Se sezením jsem problémy neměla, protože porod proběhl bez nástřihu hráze. Toho, že v této porodnici nedělají nástřih rutinně, si moc cením. Z rozhovorů s jinými maminkami vím, že to zdaleka není v řadě porodnic běžné.

Po porodu jsem se zotavila rychle. Po celou dobu pobytu v nemocnici jsem se cítila v pohodě, moc mi pomáhalo, že Honzík i manžel byli se mnou. Také jsem byla nesmírně spokojená s přístupem dětské lékařky paní Kuželové a sestřiček. Jejich chování k maminkám i dětem je lidské, vstřícné a ve Vrchlabí dělají o moc víc než „se jen musí“. Tak tomu bylo u mého porodu, kde se Honzíkovi, podobně jako ostatním novorozencům, dostalo skvělé péče. O našeho Honzíka se láskyplně postarala sestřička Helenka. Neměla bych zapomenout na problémy s kojením – i ty se daly s pomocí přívětivého personálu překonat. Od té doby už je kojení pro mě i Honzíka v pohodě.

Z Vrchlabí jsme si s manželem odvezli našeho Honzíka a společný hluboký zážitek. Všem, kteří nám k němu dopomohli, děkujeme.

Hana Kimrová