Dobrý den,

rád bych požádal o radu ohledně občasných nezvládnutí emocí mých a mé ženy.

S mou ženou jsme se seznámili zhruba před 2,5 rokem, před půl rokem jsme se vzali a před třemi měsíci se nám narodil syn.

Někdy kolem roku našeho vztahu jsme se občas pohádali, nic zvláštního, kdybychom nebyli oba docela výrazné, alespoň ve snaze dominantní a "startovací" typy. Já jsem, i podle ženy, trochu klidnější, je mi 29, ženě 24, tak možná je to i věkem. Naše hádky postupně nabíraly na síle a fatalitě. Zní to teď trochu přehnaně, stalo se to třeba 1x za 2 měsíce, ale zase to stálo za to. Nemám pocit, že bych byl primárně fyzicky agresivní člověk, ale když mě žena začala napadat, impulsivně jsem se začal bránit a tak nakonec spíš utrpěla ona. Nejednalo se o nic vážného, žádné dramatické podlitiny ze scén domácího násilí, ale ono i takové zatahání za vlasy bolí, hlavně na duši. Možná se teď trochu dostáváme na jinou půdu právě onoho ošemetného domácího násilí, ale podle mě je to trochu jinde. Každopádně když jsem ji poprvé uhodil, bylo mi z toho rázem naprosto nanic, něco takového jde naprosto proti srsti mé přirozenosti. Muži, kteří bijí své partnerky, jsou mi odporní. S věkem a zkušenostmi sdice člověk přichází na to, že je v tom částečně i zoufalost, ale i tak si stále myslím, že je to velké selhání. Byl jsem z toho hodně špatný a myslel jsem si, že něco takového nemůže v partnerském vztahu projít a je tím pádem konec.

Nicméně jsme se nakonec vybrečeli a usmířili. Možná jsem podvědomě tušil, že jak se něco takového stane, stane se to znova. Jsou určité situace, témata a věci, které dokážou mou ženu velmi rozčílit a situace se pak začne zase blížit těmto hádkám. Jednou hodila hrnkem, jednou něčím jiným... budiž, jsou takoví lidé, ale mě osobně mimo jiné taky hodně vadí a rozčiluje ničení věcí. Žena má v takových situacích občas tendence ničit mé věci, ve snaze dostat mě do situace, kdy se člověk musí rozhodnout, jestli je mu milejší partner nebo mobil, nebo počítač apod. Myslím, že hádát a křičet na celé kolo a barák se dá i bez ničení věcí a vzájemného napadání.

Každopádně, abych trochu shrnul dosavadní, možná trochu chaotické vyprávění, shodli jsme se ta trochu na tom, že nebýt dítěte a mimo jiné i z toho vyplývající svatby, už bychom se asi rozešli. Vím, že to vlastně nebylo moc rozumné, do něčeho takového jít, ale beru to tak, že se to tak stalo a musíme se prostě nějak naučit umět žít. Prostě je to tak a hotovo, je na nás, abychom se o to postarali. Od svatby a porodu se všechno zlepšilo, máme se jakoby zase víc rádi, i když to trochu zavání dočasností. Syn je pro nás velké citové, sociální i materiální pojítko. Myslím, že oba víme, jak jsme pro něj důležití. Bohužel, jsme se před pár dny zase pohádali. Nutno podotknout, že bohužel v 90% případů něco vadí mé ženě na mě. Není to žádné sebevyzdvihování, ale prostý fakt. Jsem mnohem přizpůsobivější, větší flegmatik a možná proto tak trochu málo akční, nenápaditý apod., proto mi málokdy něco vadí natolik, aby mi to stálo za hádku. Tento problém, stejně jako většina ostatních, nastal ve večerních až nočních hodinách, což se snad už zvyk, či co - osobně bych raději nechal problém na ráno, ale žena ho vždycky chce a musí vyřešit hned, protože odkladu prostě kvůli návalu zlosti a emocí není schopná. Takže člověku se chce spát, není tolik ochotný něco řešit, tím pádem je to celé ještě horší. Spor se vystupňoval opět v činy, které jsem nezvládl neopětovat a zase to skončilo fyzickým napadením mě a následnou obdobnou reakcí.

Je mi z toho špatně, že jsme něčeho takového schopni, navíc je to teď se synem o to horší, že máme zanedlouho plnit funkci rodičů a přitom nejsme schopni ukočírovat ani sami sebe. V žádném mém předchozím vztahu jsem něco takového neudělal a tak je z toho člověk zmatený.

Abych uvedl také pozitivní část: Máme se moc rádi, připadá mi, že máme k sobě silnou vazbu, že se potřebujeme a dokážeme celkem naplnit potřeby druhého. Většina našeho vztahu je spíše pozitivní, náš syn je pro nás velká radost a hodně citů. Máme společné názory na spoustu věcí a ve spouště věcí se zase dost lišíme, tak je to takové pestré. Např. se podle mě shodujeme při výběrech dárků, věcí do domácnosti, hodnocení různých lidí apod., hudbu máme celkem různou, filmy také.

Na závěr ještě uvedu, že podle různých diskuzí (oba se zajímáme o psychologii) a pár jednoduchých testů jsem spíše labilní melancholik a má žena labilní cholerik. Co se týče času - já chodím do zaměstnání, žena studuje poslední ročník VŠ - což samozřejmě také hraje roli - dítě+indiv.studium - těžce nese neustálý shon a proti tomu dlouhé chvíle doma, kdy se nemůže hnout na krok, nutnost neustále řešit hlídání syna (= obtěžování okolí) apod.

Mám obavu, zda má žena netrpí příznaky maniodeprese nebo něčeho jiného. Už jsme se trošku tímto směrem bavili, ale je tu obava, že student s diagnózou nemůže dostudovat (sám nevím jak to je) a tak se to vlastně nijak neřeší.

Rád bych se zeptal na radu, co máme dělat, aby se nám to jednou nevymklo natolik kontrole, že bychom skončili v nemocnici, na psychiatrii nebo ve vězení. Vím, že bych taky mohl skočit jako silně přizpůsobený submisivní partner, což ale podle mě není ani šťastná vyhlídka do budoucna, ani řešení, protože jakákoliv aktivní žena by nakonec takového muže přestala naprosto respektovat.