taky to znám, až moc dobře. Jsem nejmladší ze tří sourozenců, takže pořád ta malá, která ještě neumí spoustu věcí a předstacte si, první jsem se vdávala, mým dětem je 5,5 a 3,5 roku a jsou to jediná vnoučata. Bydlíme sice ve svém bytě sami, ale naši bydlí ve stejném rodinném domě. Slyší od nás všechno, přijdou kdykoliv. Mají sanhu mluvit nám do výchovy, pochopitelně bránit naše děti před nepříjemnostmi naší výchovy, jako je trastání, i když to není často, každé dítě přece občas zlobí a mantinely se vymezit musí. A pak jsou to otázky, na které nemám chuť odpovídat. Jako třeba proč jsem na něj křičela, proč tak plakal, ...
Bylo hůř, už jsme si za ty roky museli vysvětlit moc věcí. My jsme neustoupili, jsou to přece naše děti, my je vychováváme podle našich představ. Radši jsme omezili vzájemný kontakt dětí a prarodičů. Ne úplně, ale tak, aby se na sebe těšili, a aby naši neměli pocit, že když tam jsou pořád, budou je vychovávat po svém. To jsme si totiž zažili taky.
Ono se snadno řekne, že mám vydržet rozmazlování a mlsání. Ano, když je to občas. Ale denně to opravdu nejde. A když mi syn řekl, že nebude poslouchat a půjde za dědou, bylo nutné zakročit.
Bylo by toho ještě mnohem víc, co bych mohla napsat. už jsem řekla i to, že já jsem našim nemluvila do toho, jak vychovávali oni svoje děti, ať nám oni nemluví do naší výchovy.
Naposledy jsem odešla z pokoje (našeho), když mi babička oznámila, že si uvědomila, že jsme ještě neopakovali logopedii a konec prázdnin se blíží. Odpověděla, jsem že to si umím pohlídat i sama a šla jsem pryč. S pocitem, že já dodnes neumím správně Ř a to nikomu nikdy nevadilo.
Hodně štěstí při soužití a vycházení s prarodiči přeje Veronika