Osvědčenou radu nemám, protože řeším od doby, kdy jsem začala rozum brát, stejný problém. Svoji mámu mám ráda, ale taky si někdy v její přítomnosti připadám, že neumím do pěti počítat a obě ruce mám levé. Odjakživa všechno dělám špatně, pořád poslouchám, jak to dělala ona a jak to dělá ten a ten, pořád pošilhává po druhých, každý vše dělá líp než já a můj manžel, ale že se většinou ti ostatní lidé jen vytahují aby zakryli vlastní nedostatky a komplexy, to jí prostě nedojde. Někdy mě to štve, ale když jsme spolu, mám permanentní pocit napětí, co se jí zase nebude líbit a že se kvůli tomu pohádáme, neumím mlčet. A zdaleka se to netýká jen syna. Většinou se stejně starou cizí ženskou si popovídám líp. Mrzí mě, když vidím, jak si některé moje vrstevnice s matkami rozumí, jak se spolu smějí, u nás to nejde.