Když jsem otěhotněla, zvažovala jsem, jestli bych byla ochotná v případě, že by mi to lékaři doporučovali, postoupit amniocentézu a usoudila jsem, že ne. Připadá mi, že 0,5-2procentní šance, že se při tomto zákroku poškodí zdravé dítě, je pro mě příliš velké riziko. Takže bych se vlastně vašemu dilematu vyhnula.
Pokud jste ale amniocentézu absolvovala a dala na doporučení lékařů, neměla byste si to vyčítat. Jednala jste, jak nejlépe jste uměla. V zásadě si myslím,že člověk má právo rozhodovat o tom, zda chce žít nebo ne, u dětí o tom do velké míry rozhodují rodiče. Připadá mi jen nepochopitelné,jak to, že společnost akceptuje rozhodnutí pro smrt u nenarozených dětí (nejsem věřící, ale když jsem otěhotněla, cítila jsem, že ve mě vzniká nový život, nový člověk), ale dospělým s nevyléčitelnými nemocemi toto právo odpírá. Ale to by byla jiná diskuze.

Nevyčítejte si, co se stalo. Vím, že je to pro vás ztráta, my jsme také nedávno přišli o miminko, v 21. týdnu, příčinu samovolného potratu lékaři nebyli schopni určit. Vím, jaké to je, když přijdete o dítě. Možná se cítíte hůř o to, že to bylo na základě vašeho rozhodnutí. Ale měla jste dost důvodů, pro vás zásadních, abyste se rozhodla právě takto. Příště byste se třeba rozhodla jinak, ale to byste byla v jiné situaci, nebo byste se třeba rozhodla stejně.
Snažte se z toho, co se stalo, vzít to nejlepší. Je to zkušenost, kterou můžete sdílet jen s malokým a určitě vás obohatí.

Jitka