dovoluji si velmi důvěrnou otázku - JSTE ZDRAVÁ? Teď nemyslím duševní zdraví - nepovažuju Vás za blázna, chraň Bůh.
Jen bych rád věděl, z které strany se na celý problém díváte. Jestli jako zdravý člověk, kterému přijde naprosto normální, že se kolem něj pohybují paraplegici, lidé mentálně postižení apod...a nebo z pohledu člověka, který už trošku toho postižení okusil...
Ona totiž láska rodičů není všechno. Rodiče své dítě milují takové, jaké je. Ovšem na světě jsou i jiní lidé, než rodiče.
Než mě budete podezřívat z toho, že jsem zapšklý, starý ošklíbr, který se nedokázal vyrovnat s tím, že je postižený - ne, nejsem. Jsem relativně zdravý chlap s malou kosmetickou vadou, která mu naprosto nevadí v životě.
Ale právě proto, že jsem trošku "jinaký" byl, tak si to dovedu živě představit, jaký musí být život postiženého dítěte. A později postiženého puberťáka.
V pubertě se člověk často zbytečně trápí, že si nikdy nenajde nikoho, kdo ho bude milovat. Myslím, že když se zbytečné trápení změní v reálnou hrozbu, život může být příliš těžký.
A pak, když se náhodou někdo takový rozhodne skončit se životem, označí ho spousta lidí jako slabocha, který se sám se sebou nedokázal vyrovnat...Je to správné?
Pokud máte v okruhu rodiny a přátel někoho s postižením, zkuste se ho zeptat, jestli by se chtěl znova narodit takový, jaký je...jen se zkuste zeptat....