Milá Dany,
po přečtení názvu článku jsem neměla chuť číst dál, říkala jsem si - co je to za ženskou?
Velmi hluboce se omlouvám, nakonec jsem článek dočetla a naprosto přesně vím, co jsi prožívala nebo ještě stále prožíváš.Můj bývalý manžel má staršího bratra se silným postižením Downova syndromu. Jistá pisatelka zde píše o sousedovic dcerce, která má také toto postižení, ale rodina čeká další miminko a nijak netrpí.
Ono je totiž třeba si uvědomit, že jsou různé stupně postižení, od nejlehčí formy až po nejtěžší - i po ležící a naprosto nevnímající pacienty. Velmi těžkou formou trpí i můj bývalý švagr, který je v dospělosti mentálně na úrovni zhruba dvouletého dítěte a také nezvládal jemnou motoriku - zavázat tkaničky, zapnout knoflíky apod.Rovněž čistit zuby a utírat po velké, vše musela zvládnout jeho maminka. Řeknu vám, že opravdu není o co stát, když se vám ve dveřích objeví 40letý chlap s holým zadkem....(Byl na WC). Navíc se časem přidala těžká cukrovka, takže 2x denně mu píchat inzulín, přesně a pravidelně dávat jíst odměřené dávky. Můj manžel byl o tři roky mladší, ale nikdy nebyl s rodiči na dovolené, protože neměli auto a s postiženým bratrem se velmi těžko cestovalo, navíc on měl rád svůj klid a těžko snášel změny. Nejezdili na výlety, maminka nemohla to či ono, protože musela pečovat o Milánka, přestala chodit do práce a věnovala se mu celodenně, protože nebyl přijat ani do školky, ani do školy a je prohlášený za nesvéprávného.
Celou rodinu to velmi krutě poznamenalo, řekla bych, že zejména můj bývalý muž nikdy nepoznal model rodiny, kde se prožívají radostné chvíle a kde se vzájemně respektují - tady musel neustále on, i když mladší, všechno přizpůsobit nemocnému bratrovi, nic se nemohlo,protože...
S manželem jsme se rozvedli a já se dvěma syny jsem se odstěhovala. Se svým druhým mužem jsme velmi toužili po miminku, i když mi už bylo 34, ale ta touha byla tak veliká...Dočkali jsme se a já otěhotněla.Vybírali jsme jméno, těšili se strašně moc a najednou mi v poradně pan doktor řekl, že krevní testy nedopadly moc dobře a vzhledem k hraničnímu věku doporučuje amniocentézu, kterou samozřejmě podstoupit nemusím, protože je tu nepatrné procento možnosti potratu. V slzách jsem šla domů, nikdy na to nezapomenu, jak jsem manželovi brečela na rameni. Objednali jsme se však na vyšetření, protože přesto, že jsme to nahlas neřekli, věděli jsme, že pokud to nedopadne dobře.....(viděla jsem stále před očima švagra).
Poměrně dlouhá byla objednací lhůta, miminko mezitím začalo kopat, jak mně bylo strašně!!!Ještě při pohovoru před vlastním vyšetřením jsem se dozvěděla, že náš okres je se zvýšeným výskytem DS, i když se neví proč. Měla jsem pocit, že náš osud je zpečetěn. Pokud to bude zlé, ozvou se během dvou týdnů, pokud by to bylo dobré, výsledky budou asi za měsíc. Hrůzné chvíle, hrůzné noci, bála jsem se kopající miminko pohladit a nějak mu říkat, strašně jsem se bála k němu ještě více upnout. Za 2 týdny jsem nevydržela a volala, jak to vypadá. Prý postupujeme do dalších testů, zatím to vypadá nadějně. Na své pětatřicáté narozeniny jsem konečně měla jasno - miminko je zdravé!!!
Za dva a půl roku jsem amniocentézu podstoupila znova - ke 2 klukům a 1 holčičce přibyla ještě jedna sestřička. V našem případě tedy šťastný konec.
Zdravé děti jsou největší štěstí, jaké nás může potkat. Je to dar, obrovský a nádherný, kterého je třeba si vážit. Ale věřte mi, že v nejhorším případě jsme byli připraveni na totéž. Nikdo nemá právo to odsuzovat, těžko se dá určit, jak závažné by postižení bylo a jak by se to odrazilo v životě rodiny. Nevím, jak Ty, ale já bych rozhodně nečekala na odpuštění od boha, ale při pohledu na své druhé zdravé děti bych věřila, že právě kvůli nim jsem se rozhodla správně.
Moc a moc držím pěstičky, aby Tvoje trápení přebolelo, čeká Tě mnoho nádherného, hlavně si už nikdy neříkej to strašné -zabila jsem....
Hodně štěstí
Radka