Tak taky napíšu svůj názor na toto. Nyní čekám své čtvrté dítě a u každého dítěte jsem měla jasno. Pokud přijde na svět, chci aby bylo zdravé a mohlo se radovat ze života jako zdravý člověk. Zejména poté, co jsem sledovala několik pořadů na čt2 o postižených dětech vím, že tohle bych nikdy neudělala. Ani tomu dítěti ani sobě a své rodině. Chci abych svým dětem dala možnost prožít zdravý život, to je to o čem rozhoduji já, a na nich už je potom to, jak se svým životem naloží dál. Když je někdo postižený po úraze, nebo se na to během těhotenství nepřijde, to je něco jiného, s tím se už nedá nic dělat, ale pokud mám tu možnost to rozhodnout, neváhám ani chvíli. Z těch vyjmenovaných věcí u Klinefelterova syndromu by mi k rozhodnutí stačila první věta popisu té choroby. Nedovedu si představit, jak bych synovi vysvětlovala, že musí jíst prášky aby mu nevyrostly prsa a že jsem za něj rozhodla že bude sterilní. Nyní jsem 22. týden, mám za sebou pozitivní triple testy, takže jsem si taky prožila nervy, ale amniocentéza vyloučila genetické vady, tak jsem si oddychla. Pokud by nedopadla dobře, šla bych na další testy a pokud by to potvrdily, čím dřív se to ukončí, tím líp. Nemusíte mi na můj příspěvek nikdo odpovídat kdo má jiný názor, nejsem moc zvědavá na pobožné kecy všehoschopných matek. Nežijeme sto let za opicema, ani ve středověku, abychom museli přivádět na svět postižené děti.