Předesílám, že nejsem věřící, v Boha nevěřím zrovna jako ty, jsem materialista a nevěřím na nějaké nadpřirozeno apod. Ptáš se, jak může Bůh pomoci. Já taky nevěděla, co na tom Bohu ti věřící mají a jak by mohl pomoci. Až mi jednoho dne zemřel táta. Ze dne na den. Byl to tak traumatizující prožitek, bylo to tak nečekané, bolestivé. A jak jsem tak bloumala plačící se psem po ulicích, v tu chvíli se stalo něco, neumím to popsat, ale já si PŘÁLA, aby Bůh byl. Nebo ne přímo Bůh, ale aby byl někde nahoře nějaký další svět, kde by ten táta byl a představovala jsem si, jak tam opravdu je a jak mě vidí, že venčím toho jeho psa a že se tam prostě jednou zase shledáme. Viděla jsem ho tam nahoře zdravého, usměvavého ... V tu chvíli jsem pochopila, proč si lidé (jak píšeš) "vymysleli" Boha. Proč tolik lidí věří v další a možná lepší svět. Ne že bych začala věřit a modlit se, ale ta představa, že se s ním budu moci jednoho dne zase setkat, je mi velmi příjemná. Od té doby i jinak nahlížím na věřící lidi, možná jsou na tom v mnohém lépe než my ostatní, lépe se jim snáší právě ta bolest, možná právě to, že pozemskou smrt neberou jako definitivní, ale jen jakýsi přesun někam jinam, kde se zase s milovaným člověkem shledají, jim pomáhá žít dál. Neberme jim tuto víru.