I já mám podobnou zkušenost, ale bohužel jsem to udělala z mé blbosti. Nechtěně jsem otěhotněla. Když jsem to zjistila, byla jsem přímo nadšená, protože jsem vždy chtěla děti. Ale protože jsem v té době měla boreliozu, tak jsem lítala po doktorech a zjišťovala, zda-li to tomu drobečkovi nevadí. S ním jsme se znali bohužel ještě velmi málo a tak, když jsme měli rozhodovat a dohodnout se, jen jsme se hádali a hádali, nikdo z nás nechtěl ustoupit z vlastního úsudku. Byla to po téhle stránce příšerná doba, byla jsem z toho tak vydeptaná, že jsem - bohužel - začala mé těhotenství vnímat jako velký, nevyřešitelný problém. Hádky došli do takové situace, že jsem si řekla, že s takovým nechápavým a nemožným chlapem mít dítě nechci, že to všechno nemá smysl. A tak jsem se rozhodla jít na potrat, i když mi doktroři řekli, že borelioza ničemu nevadí. Věřte mi, šla jsem do nemocnice s brekem a s výčitkami. Když mi dělali ultrazvuk, viděla jsem na velké obrazovce to maličké, byl to takový malý mimozemšťánek... Když pak jsem další den ráno měla nastoupit, seděla jsem tam v čekárně na příjem a brečela jsem a měla jsem sto chutí odejít, prostě zmizet, ale zůstala jsem... Je to hrozné to říci, ale tehdy jsem byla v takové děsné situaci, kdy jsem nevěděla, co mám vlastně dělat, pořád jsem hledala někoho, kdo by mi řekl, co mám dělat, vyzkoušela jsem všechno i u psychologa jsem byla, ale všechno bylo na nic. Samozřejmě nikdo nikomu nikdy neřekne, co přesně má dělat, ale tehdy bych za to byla tak vděčná... Nicméně, potratem to ze mě všechno spadlo, jako kdyby ze mě spadl veliký a velmi těžký balvan.
Ještě dnes, když si vzpomenu, že naše holčička mohla mít o 4 roky staršího bratříčka či sestřičku, je mi do breku.

Každopádně bych chtěla říci autorce článku i pisatelce příspěvku, na který odpovídám, že je možná lepší, jak to dopadlo, protože by se tyto nemocné děti jen v životě trápily a možná by se ani nedožily dospělosti, a pokud ano, jistě by to nebylo příjemné. Nechci, aby tato moje poslední slova byla brána špatně, ale pokud to jen trošku jde, vezměte je jako jakési povzbuzení, každopádně jako pozitivní věc.

Člověk se s tímto faktem bohužel musí nějakým způsobem zžít, jinak to pravděpodobně nejde, jinak to člověka užírá a užírá a to k ničemu není, člověk se tak leda trápí, ale nic tím nevyřeší, život a zdraví těm drobečkům nevrátí. A tak zda-li si mohu dovolit, pokuste se na to zapomenout, vím, že je to nemožné, ale hlavně se pro ty děti netrapte, ony ví, že vy za to nemůžete, možná je to dobře, že se nenarodily, protože pak by vám to narození mohly vyčítat, jelikož by se na světě jen trápily a měly jen problémy.