Ahoj Zizu, nejsi v tom sama. Co se malý narodil, moc se nevyspím. Od narození nechce být v postýlce, tak přidaná válenda do ložnice a malý spí mezi námi. O prvních třech měsících nemluvím. Pláč, pláč, prdíky, moje dle doktora babyblues, docela dokáži pochopit, že některá maminka své dítě přestane mít ráda, ublíží, pokud dostane laktační psychozu, neměla jsem k ní daleko. Uvědomila jsem si to v momentě a dle doktora to tak bylo, kdy jsem na svého měsíčního syna křičela, aby už přestal brečet a byla vzteklá, zlá, ubrečená. Hrůza. Pamatuji si dodnes den, kdy mu bylo cca 2,5 - 3 měsíce, kdy jsem se trošičku vyspala a byl to přelomový den, kdy jsem opravdu začala mít své dítě ráda. Někdo to nepochopí,někdo ano. Dodnes usínáme jedině u prsa, někdy se stane, že usne sám, jednou dokonce už i s tatínkem. Do jednoho roku jsem vstávala pravidelně po dvou hodinách, a i nyní se nevyspím celou noc, ale už jsem si tak nějak zvykla, že se budí cca po těch dvou až třech hodinách na čaj, přitulí se apod. Říkám si, že může být ještě hůře. Pokud to jde, jdu si lehnout odpoledne s ním, abych načerpala síly. Nějaký vlastní pokojíček zatím nepřipadá v úvahu. Prostě čekám, až přijde správný čas. Nějaké vyřvávání nepřipadá v úvahu, začíná přitom zvracet. Trápíme se i s jídlem, ale to sem nepatří. Takže doufám, doufám a čekám na správný čas. A ty ještě kojíš, když je malému 2,5 roku? alespoň vím, že nejsem jediná, která takto dopadne, ale už si nestěžuji, beru to tak, že to tak je. Vůbec si neumím představit mít nyní další dítě.