Milá Dany,přečetla sem skoro celou diskuzi k všemu článku a nechápu. Nechápu to,proč lidé vůbec rozebírají vaše rozhodnutí. To čím jste prošla vás poznamenalo na celý život a až do smrti vás asi budou trápit výčitky. Já vám závidím vaší odvahu k tomu činu. Já takovou neměla. Když nám lékaři sdělili,že náš druhý syn bude s největší pravděpod. trpět dawn.syndromem,dala jsem mu,jak zde někteří píší"právo na život" Syn se narodil,hodně mongoloidní,přidalo se pár komplikací a dneska je mu 6 let a je z něj tkzv.ležák. Péče o něj byla náročná nejen fyzicky a psychicky ale i finančně. Přes týden ho máme v ústavu,na víkendy si ho berem domu. Nikdy si nebude hrát s ostatními dětmi,je krmen sondou,musí se přebalovat atd... Kdybych tehdy v sobě našla takovou odvahu ukončit těhotenství jako vy. Dnes už bych to udělala. Tak jako vy si vyčítáte že jste nedala svému dítěti šanci,si já vyčítám,že jsem jí svému dítěti dala. Každá jsme udělala jiné rozhodnutí ale trápit se proto budeme obě ještě hodně dlouho.S tím nejde se vyrovnat.