Marie, asi trochu zapomínáš na jednu dost podstatnou věc. Pro každou mámu (které pochopitelně záleží na dětech - krkavčích matek tady mnoho není) je každý problém týkající se jejího dítěte tím absolutně nejhorším. Nám totiž chybí srovnání. Až v nemocnici, kde klukům operovali kýly jsem si uvědomila, jaké máme štěstí, že jsou to jen kýly. Tohle srovnání leckomu chybí. A taky nám to nedochází - nakonec proč by mělo? Moje dítě má nějaký zdravotní problém a pokud se nejedná jen o rozbitá kolena, vždycky je závažnější. Ty jsi trochu deformovaná svou profesí, a to nemyslím ve zlém. Prostě víš, co všechno se může stát a že jsou na světě podstatně horší věci. Já si jako matka tohle prostě nepřipouštím.
Taky mi vadí, pokud mne lékařka vyhazuje z ordinace, nejsem totiž ten typ, který by se bránil, ale ani hysterka, která bude šílet, když bude její dítě brečet. Chápu to, a napoprvé jsem byla i ráda, protože Lukáškovy krevní odběry proběhly tak nenápadně, že si jich ani nevšimla. Napodruhé brečel, volal mně, - zvenčí byla na dveřích koule a já měla pocit, že je snad rozkopu. Taky jsem se ozvala, že mne mohli vpustit dovnitř. O nic nešlo. Ale nebyla jsem tam, kde mně moje dítě potřebovalo. Stravu a ubytování v nemocnici neřeším (byli jsme tam jen týden v době, kdy jsem kojila), je mi naprosto jasné, že jde především o ty prcky a že nemocnice není hotel, ale to, že mne leckterý lékař pořádně neinformuje, přičemž jde o moje dítě, neboť předpokládá, že jsem přinejmenším zdravotní sestra, takže o to musím opravdu bojovat, i to, že některým lékařům chybí trocha empatie, protože nejen ten prcek, ale i ti rodičové leckdy trpí, převážně nejistotou, to je prostě fakt a velká škoda. Pro obě strany.