Milé maminky a tatínku, když pročítám vaše příspěvky, uvědomuji si, že jsem vlastně se svými dětmi neměla tak závažné problémy, aby mne někdo vyhazoval z ordinace. Ačkoli jednou - to si syn zarazil třísku hluboko pod nehet. Byli jsme tehdy někde na Šumavě v lesích a druhý den se měli vracet domů. Třísku se nám nepodařilo vyndat, syn ani nevěděl, že ji má, tak jsme usoudili, že se na pohotovosti zastavíme cestou domů. Tříska se však v noci podebrala a my ve dvě hodiny v noci se synem zabaleným v peřině hledali pohotovst. Jezdili jsme od čerta k ďáblu a po dvou hodinách jsme ukotvili v nemocnici v Českém Krumlově. Pohled sestry a doktora ve čtyři ráno, když "nezodpovědní" rodiče přivezou dítě "s třískou" mne šokoval. Ano máte pravdu, vypadali jsme jako ti nejhorší rodiče. Poté synovy třísku vyndavali, když mu před tím rozstříhli nehet. U toho jsem nebyla, byla jsem vyhozena. Prý mu píchnou umrtvovací injekci. Když jsem slyšela ten (skutečně) zvířecí křik svého syna, udělalo se mi špatně, myslela jsem, že se těm doktorům vrhnu po krku. Manžel mne vrazil zpátky na lavici a šel jim pod ruku koukat sám. Jeho už nevyhodili. Jsem ráda, že tam byl.
Avšak co se týká běžných ošetření dětí, včetně odběru krve, píchání injekcí, píchání ucha(nepovažuji za běžné) apod., tak jsem vždy se svými dětmi byla. Je mi smutno z přístupu té nemocnice a je mi nesmírně líto malého broučka, který musel být v tak těžké chvíli bez rodičů a je mi velmi líto, že jsou i mezi nastupujícími lékaři tací jako Marie!