Milá Dany,
s žádným naším rozhodnutím, o kterém pochybujeme, se vyrovnat nemůžeme. Jak už ti tu psala Rosina, tehdy ses rozhodla tak, jak jsi nejlépe uměla. Teď to rozhodnutí prostě musíš "JEN" přijmout. Vrátit už ho nemůžeš. Pro tebe je důležité si udělat názor, jak by ses zachovala teď. Protože, ačkoliv to zní možná trochu zvláštně, pro náš život má každá (i ta nejhorší) zkušenost stejnou cenu. Pokud své tehdejší rozhodnutí nepřijmeš, nemůžeš jít dál. Mysli na své děti - to starší, ale i to mladší. Všechna rozhodnutí v našem životě děláme z nějakého důvodu - například kdyby ses rozhodla jinak, tvé mladší dítě by se nenarodilo. Třeba i to má svůj význam. Mysli na sebe a svou rodinu, protože každé rozhodnutí, které je nejlepší pro tebe, je nejlepší i pro všechny ostatní (i když to tak třeba zprvu nevypadá). Protože budeš-li ty v pohodě, bude to pro ostatní to nejlepší. Chápeš?
A možná je důležité i to, z jakého úhlu pohledu posuzuješ své tehdejší rozhodnutí - pokud tě to uklidní, já věřím, že dušička, která se chystala přijít na svět jako tvé postižené dítě si najde jinou cestu. Takže nejvíc jsi ublížila jen sobě, a to tím, že jsi se nerozhodla ÚPLNĚ, tj. rozhodnutí nepřijala. A jen ty si také musíš odpustit, a to právě tím, že své rozhodnutí a jeho důsledky přijmeš.
Jak jsi tu četla, co člověk, to úhel pohledu - nikdo za tebe nemůže říct bylo /nebylo to správné (i když někteří si tu výsadu přisvojují) - a jak jsi sama napsala, ani to nechceš. Tak už se tím netrap, ale využij tu těžkou zkušenost (což už možná částečně děláš vyvoláním této diskuse) - proto jsi ji prožila. Že na to nezapomeneš, je asi jasné a asi by to nikdo nechtěl, ale nesyp si popel na hlavu a veř, ŽE JSI SE ZACHOVALA TAK, JAK JSI TEHDY NEJLÉPE UMĚLA. Přeju štěstí celé tvé rodině.