Ahoj vsichni, jsem skutecne rada, ze muj clanek rozpoutal takove reakce.
asi jsem se sama vykreslilla jako silene monsrum v bilem plasti, ktere deti prinejmensim skrti na stetoskopu a rodice prhlizi jako rodne lany. Sorry, ale vyprovokoval me k tomu ten preslazeny a ufnukany clanek one matky, jejiz dite sluplo to jmeli. A hlavne veta: nechat dite napospas nasemu zdravotnictvi.
Takze nekolik korekci:
1.Nensnasim kolegy, kteri s pacienty, nebo s rodici deti jednaji opovrzlive, povinnosti lekare je pacientovi vysvetlit, umerne schopnostem a stavu pacienta problematiku, to naokraj. Za druhe mam sve pacienty rada, to znamena, ze si s nimi povidam nejenom o "nemoci".. a o tech neprijemnostech, ktere k ni patri.
2. Jsem naprosto pro, aby NEHYSTERICKY rodic byl s ditetem pri zakroku, jako je tereba "pichani ucha", krevni odber, nebo zmineny vyplach zaludku. Jestlize ovsem rodic omdliva jiz u prihlasovaciho okenka, je lepsi ho nechat venku, jeho stres se totiz jen prenasi na dite. Pritomnost u zakroku musi mit sve hranice, jako anestesiolzky se me rodice casto ptaji mohou-li s ditetem napr. na operacni sal, asi si neuvedomuji, jak by na ne asi pusobilo, videt, jak nejdrive drobecek dycha anestetikum, kratce pritom kouti ocima nez upadne do bezvedomi, pak se mu vsune do krku podivna vec a tahne se za to smerem k nebesum, pak jeste taakovou veelkou trubici a nedlouho potom prijde kolega a ten obratne s nozem narizne trislo a te krve pri tom a ten drobecek tak bezbranny... . Proste rodice jsou casto mnohem vic stresovany, nez ty deti a kdyz to prckama clovek trochu umi, tak si s nami mali pacientici jeste uzijou dost legrace a ani moc neplacou.
3. To same k pritomnosti rodicu u hospitalizovanych deti, u ZDRAVYCH deti, ktere kratce onemocnely... .
V pripade hyperprotektivnich matek naprosto kontraproduktivni, ty dovedou ubohou ratolest neustalymi otazkami "je ti teplo, boli to, je ti spatne, " a neustalym vzdychanim totalne rozhodit.
Navic si casto neuvedomuji, ze pta-li se lekar ditete, kde ho to boli, neodpovida matka "boli ho to tady dole, tak jako tlaci.. ", ale jiz pomerne male dite ukaze a to presne, kde ho to boli, starsi to dokonce (nemaji-li inteligencni deficit) pomerne presne slovne popisi.
4. Jak jsem jiz psala TEZCE nemocne deti, vyzaduji uplne jiny pristup, tam je nutno ZOUFALSTVI a to bohuzel zoufalstvi opravnene,a s nim spojene vykyvy nalad rodicu akceptovat a take to kazdy dela.
5. Mezi kolegy lekari a lekarkami se najdou namysleni a cynicti debilove, znama pravda, ale ti se rekrutuji hlavne ze stredni generace, ktera ma jeste zakorenene socialisticke principy. My mladi jsme vetsinou jinak nazorove orientovani a ti uplne stari (ale tech uz moc neni) maji jeste tu starou skolu. Ale at namyslenec, nebo prijemnak, doktori a i dost sester, vedi co v danych situacich delat a neni nasim zajmem pacienty ani mucit ani zabijet. Nejsme ale vsemocni a bohuzel ani neomylni.
6. Jsem deformovana svym povolanim, nebot nejenom, ze diky nemu nemusim provozovat zadny adrenalinovy sport, ale umoznuje mi videt, nebo lepe videt skutecne hodnoty.
7. Ad Hagibor, kde jsem sama absolvovala pediatrii, co se pritomnosti rodicu tyce, pomerne otevrena klinika s vetsinou nadprumerne (k pacientum :-)))milymi lekari. Kdo je otrly a rad experimentuje, muze si to s ratolesti zkusit na Karlaku.
No, tak jsem to s prestavkami dopsala a muzu se jit opet vesele dalsich x hodin venovat a) muceni, terorizovani, vyhrozovani pacientum a aplikaci jedu, b) zavadeni infuzi za ucelem odstraneni bolesti, provadeni narkoz, a vedeni pre- a postoperacnich rozhovoru. Proste zacina dalsi krasny den...
Mejte se.