Marie, ta tvoje supereakce mě přece jen uklidnila, možná přeci jen nejsi takové zlé monstrum. Ale přece jen mi vadí ten dvojí metr na chování vůči rodičům pdole toho, nakolik závažný problém jejich dítě trápí.
Mně jde o princip, o to, aby se zdravotníci s rodiči bavili a vysvětlovali atd., tedy to, co ty sice považuješ za nromální, alespoň to píšeš, ale za dveřmi ambulance často skutek utek.
No, jsem taky profesně deformovaná, mám ke zdravotnictví svým způsobem už několik let docela blízko, takže jsem a priori nedůvěřivá a vždy ve střehu.
Pokud jde o hyperprotektivní matky, asi ti rozumím, co tím chceš říct, je to moje oblíbené téma, protože já mezi takovými občas působím jako matka-sekernice, protože na zem padlé děti nezvedám, ale nechám je, aby se zvedaly samy, když nechtějí jíst, neuplácím je jiným pokrmem atd. Taky jsem strávila dvě noci v nemocnici na pokoji s hyperprotektivní matkou a jejím dítětem, které se muselo cítit bídně už jen z toho, že mu to jeho matka stále podsouvala způsobem, který popisuješ ty. Takže zatímco mé batole si hrálo v postýlce či korzovalo po pokoji, případně se přišlo pomazlit či nakojit, její starší dítě dva dny kvílelo a fňukalo a nepustilo ji ani si vyčistit zuby.
Jenže stejně si myslím, že lékař nesmí předem škatulkovat rodiče na rozumné, s nimiž se bavit bude a hyperprotektiní a hysterické, jimž to dá sežrat. A opačně, to že mu někdy někdo zkoloboval pri odběru krve či při zákroku, není důvod, aby mi lékař podsouval, že se mi stane to samé. Nejsem nesvéprávná a celkem vím, co v tomto ohledu vydržím.