Ahoj Radko. Cítím obdobně problémy svých dětí, ale potřebuji mít jasno v tom, co se děje. Takže když se cosi děje, chci vědět co a co s tím mohu dělat. Názor jedné lékařky, kdy mi vysvětlovala, že teplotu prostě MUSÍM nějak srazit a nebyla schopná přijít na nějaký způsob krom: léků – Lukáš zvracel, léky jsem do něj prostě nemohla dostat, plival je a doslova řval tak, že mu stoupala tepota, obdobně fungovaly studené či vlažné zábaly ( když „sálal“ 39,7 i moje tělesná teplota mu připadala ledová). Opomíjím koupel v teplé vodě a připouštění studené – bylo to úplně totéž. Ještěže mi kamarádka poradilo studenou Coca-colu po lžičkách (na zvracení) a babičku, kterou napadly ponožky namočené do teplého octa. Jinak by měl snad horečku ještě dneska. Možná ne moc dobrý nápad (i když mi tu Colu poradila o pár týdnů později i jiná dětská lékařka :-)), ale prostě to zabralo a je škoda, že lékařka nebyla schopná problém vyřešit, dítě mi totiž blouznilo dva dny.

Marie, jsem ráda, žes uvedla svoje povídání na pravou míru.
Já chápu, že nepouští každého např. k odběru krve, kdyby tam totiž nevpustili člověka typu mého manžela :-)) ten naposledy omdlel minulý týden, když se mu podařilo „moc hezky“ se pořezat – jenomže ten se narozdíl ode mne nikam necpe, a otázka: „Chcete být u toho?“ zase snad tolik nestojí. Je fakt, že lékař asi těžko odhadne, co uneseme, ale mohl by se alespoň zeptat. V případě mého muže rovnou hlásím: „ten počká venku“.
Ale neinformovanost mne naprosto ničí. Měli jsme těžce nemocnou babičku, ležela v jedné pražské nemocnici. Babičce bylo 75 let, takže jsme všichni tušili, že její dny na tomhle světě jsou prostě sečteny. Odchod někoho blízkého je vždycky smutný a bolestný, ale brali jsme to jako realitu. Ptala jsem se ošetřujícího lékaře, na co se máme připravit a představ si, že mne začal přesvědčovat, že druhý den babičku budou operovat. Přičemž musel vědět, jak se věci mají a nevěřím, že by byly nějaké šance – dodnes jsem mu to neodpustila, ale tuším, že mu to nevadí :-))
Dědu jsme měli na JIP v Mladé Boleslavi – nejlepší doktoři, co se přístupu k příbuzným pacienta týče. Rovnou nám řekli, že šance na uzdravení je pramalá a kdyby, bude to hodně těžké (měl velké krvácení do mozku). Víš, on je člověk stejně smutný a nešťastný, ale má trochu času se se situací malinko vypořádat a nedoufat pořád, že něco bude jinak, taky jsem měla možnost přemýšlet jak co zařídit, kdyby se děda probudil, takže jsme vyřešili, jak se o něj postaráme. A tohle jsem měla na mysli. Nesmyslné blufování. Pokud se totiž narovinu zeptám, předpokládám taky rovnou odpověď.
Jinak – to zda střední či mladá genereace lékařů propadá cynismu – těžko soudit. Mám gynekologa, kterého mohu zařadit mezi starší generaci a je to naprosto skvělý člověk, co se přístupu k pacientovi týče (nevím, jak to funguje jinde, ale v mém případě si vždycky udělal čas rozebrat problém a hledat jeho příčinu) Tohle je tedy spíš asi o povaze toho konkrétního lékaře, jenomže si myslím, že pokud není schopen se k pacientovi nebo jeho blízkému chovat slušným a rovným způsobem, měl by dělat jinou práci. Tady jde přeci o všechno. V životě jsem se setkala s oběma druhy a tady neposuzuju profesionalitu odbornou, ale lidský soucit a pochopení. U těch, kteří tohle nemají zjevně platím za obtížného pacienta i matku. Tak jak jsem psala – vím –li o problému, dokážu se k němu nějak postavit (a třeba si i pobřečím), takže se prostě ptám. Párkrát jsem narazila na čitelný výraz lékaře: „Ježiš, zase ta votravná ženská“, ale buď jde o mne, nebo o moje blízké a já mám právo vědět. Nebudu přeci lékaře seznamovat se svými právy. Tak tohle mne tedy opravdu štve