Milá Marie
Chápu, že jako lékařka se setkáváš s mnohem většími zdravotními problémy, než je třeba polknuté jmelí, ale uznej, že každý rodič, má-li jeho dítě zdravotní potíže (od třísky po slepá střevo) je upnutý na to, aby se rychle uzdravilo, nemělo další bolesti a kdyby mohl, vezme veškeré to trápení s radostí na sebe... Na to máme právo, od toho jsme mámy (či tátové). A pokud má někdo takovou zkušenoust s pobytem s dítětem v nemocnici, jako já, chápe i to, co píše Petra asi jinak, než profesionál, který v té nemocnici pracuje.
Asi jsem to tu už někdy někde psala, ale nevím to jistě. Zkusím být stručná.
Dcera měla 2 a 1/2 roku, kdy mi zkolabovala. (Po dopoledním spánku vstala malátná, teplota 37,5 a při povídání u mně na klíně naráz otočila oči v sloup a přestala dýćhat.) Volala jsem RZP, (to jsme ještě neměli telefon, takže jsem s dítětem běžela přes ulici na radnici, tam křikla na starostu, aby zavolal RZP, smetla papíry ze stolu, položila dítě a dýchala do něho). Zážitek, který bych žádné mámě nepřála. Dcera začala po 6 minutách dýchat sama, záchranka přijela po 24 (!) minutách - lékař se dost divil, proč ho volám, když dítě je jen obluzeno horečkou (v té době měla malá okolo 40°C). Odvezli nás na středisko, paní dr. malou poslechla, prohlédla, něco jí píchla (!) (aniž mi řekla jediné slovo co - myslím si, že bych to měla vědět, nehledě na to, že jsem sebou neměla žádnou dokumentaci, tudíž dr. navěděla, zda malá nemá nějakou alergii.) Potom odvoz sanitou 20 km do nemocnice. Malá byla spavá, malátná, ale celkem v pohodě. V nemocnici jsme na přijetí a konečně postýlku čekaly 1 hodinu (!).
V nemocnici jsme byly na pozorování týden, sesty byly šokované, že na odběr krve, cévkování a výtěry z krku chci jít s malou na ošetřovnu(!). Ale ona mne nepotřebovala, když si na pokoji prohlížela knížku nebo si v herně stavěla kostky. Byla dítě samostatné a společenské, zvyklé trávit 2x týdně dopoledne v mateřském centru beze mne.... Ona mne přece potřebovala právě v těch okamžicích, kdy se jí dělo něco nepříjemného, až bolestivého. Rozhodně nepatřím k "hysterickým matkám". Kdyby tomu tak bylo, předala bych doktorovi v sanitce dítě mrtvé......
Vše vyvrcholilo tím, že v den, kdy měla jít dcera na cévkování číhaly sestry, až se vzbudím a odejdu na záchod, v ten okamžik se vrhly do pokoje, popadly nic netušící SPÍCÍ dítěa "unesly" ho na ošetřovnu. Vyletěla jsem z WC jako fůrie a vlítla za malou (která pochopitlně ječela strachy) tak razantně, že jsem od dveří odhodila sestru, kterou si pozvaly z vedlejšího oddělení (od větších dětí), asi aby držela dveře a já se tam nedostala. Ne jejich vyjeknutí "....ale maminko, to snad nemyslíte vážně!" jsem jim sdělila, že to snad nemyslí vážně ony, že já jsem matka a bez mého svolení se s dítětem nebude nic dělat a teď ho prostě cévkovat nebudou, ale počkají, až ho uklidním. Malou jsem si přes protesty odnesla. Po cca 15 minutách jsem s ní přišla zpět, malá ani nezaplakala, protože jsem jí vše vysvětlila a tak mohla být bez dalších stresů vycévkována.
Vzhledem k tomu, že veškerá vyšetření byla negetivní, druhý den jsem podepsala reverz a dítě vzala domů. Také jsem napsala stížnost řediteli nemocnice. Nevím zda a jak byly sestry potrestány.....
Jen pro úplnost infomace: dcera má febrilní křeče (do bezvědomí se upadá z horečky) s tou anomálíí, že ona do bezvědomí upadne PŘED tím, než se horečka projeví. Stalo se jí to ještě znova, ne tak dramaticky, máme už na to léky doma. S věkem má riziko odeznít, v létě má Aňa 5, snad jsme už za vodou. A ta úžasná nemocnice je ve Strakonicích! (Mimochodem úděsná je tu i kuchyně, hygiena a pod, ale ta péče je nejpodstatnější.)
Simča