Milá Simčo,gratuluji k úžasné schopnosti drát se za práva svého dítěte - vzít plačící dítě z ordinace a reagovat,tak jak jste reagovala, by dokázal jen málokdo.Stále, bohužel, v našich nemocnicích přetrvává náhled zdravotnického personálu na rodiče jako na otravný hmyz. Mám sama 1 a půl ročního Tomáška (je mi 38 let) a naštěstí jsem s ním nepotřebovala být v nemocnici. Užila jsem si toho ale před 3 lety ,kdy jsem měla smrtelně nemocnou (půlroční dceru) a pobývala jsem s ní delší dobu v nemocnici v Motole.Na kojeneckém oddělení u většiny sester nebyla nazývána Janičkou nebo Janou, ale - on (rozuměj - kojenec).O tom, kam dítě po příjmu nesou a co s ním při příjmu hodlají dělat, se mne přítomné sestry vůbec neobtěžovaly informovat (lékaři ale byli skvělí),přístup některých z nich by se dal komentovat slovy : když na to nemáš - jdi od toho!-.Brr!Již nikdy více!Výše jmenovaná paní doktorka mne vzhledem ke svému věku děsí - jen 28 let a již má k rodiči přístup, jako k hysterickému a nezodpovědnému individuu.Přála bych jí, aby problémy paní s malým Tomáškem nikdy nepoznala. Sama maminka Tomáška nebyla hysterická (a to by odbornice z medicíny měla poznat), ale měla velký strach o milované dítě.To a zájem o dítě by spíše lékaři měli vítat,než negativně hodnotit.Pokud oni sami dokážou být citliví a schopni empatie, získají v rodičích spíš spojence a pomocníky. Protože oba mají stejný cíl,ne?