Dnes již milá Marie. Tvoje druhá odpověď je vcelku uspokojující, avšak kdo nepoznal, ten neuvěří.
Nicméně, mám nedávnou zkušenost i s tím Karlákem. Není tak drastická, ale pro mne také nemilá.
Jsem vychována spíše ve smyslu držet hubu a krok. Již deset let se z toho mindráku pomocí svého muže snažím vyhrabat a myslím, že se mi to vcelku i daří. Avšak před lékaři mám jakýsi respekt a i když se jedná o mé děti, jaksi se bojím zeptat, o co vlastně jde, nebo něco podobného. Často na mne koukají následovně: vždyť máte už druhé dítě, tak si snad víte rady, ne? Často však nevím. Na druhou stranu se snažím vše řešit okamžitě a i s horečkou odjíždíme skoro hned na pohotovost. (Dnes už to není tak žhavé, už mám s dětskou lékařkou lepší kontakt a už si i umím poradit.) Naštěstí kluci jedí prášky poměrně bez problémů. Tak tedy - na Mikuláše loňského roku se nám dvouletý Petřík v podvečer probudil a neustále plakal a chytal si ouško. Volala jsem hned na pohotovost. Tam mne rovnou odkázali na ORL na Karláku. Tak jsme s manželem vyrazili. Ujala se nás sestra, sepsala kartu než přišel doktor. Do ordinace jsem šla s malým já, manžel čekal venku. Doktor prohlížel Petříkovi obě ouška, Petřík vyváděl, nemohly jsme ho se sestrou udržet, tak jsem šla pro manžela na pomoc. Najednou koukám, sestra podává doktorovi jakousi jehlu a on se blíží do toho pidiouška. (Teď vsuvka: manžel mi říkal, že na západě uši vůbec nepíchají, mají prý na to kapičky, které zánět vyléčí a současně tlumí bolest). Takže když jsem viděla tu jehlu a v rukou se mi kroutilo moje sluníčko, tak jsem se ozvala. Co má v plánu pan doktor dělat a proč, co vlastně Petříkovi je. (Mimochodem se zánětem středního ucha nemám naprosto žádně zkušenosti, nevěděla jsem jak vzniká, co to vlastně je a co dál po zákroku) Pan doktor se na mne podíval jako divného člověka - no, zánět středního ucha, tak mu to přeci píchnu. Ptala jsem se, zda je to nutné, že je zajisté možná jiná léčba. Do toho vstoupila sestra. Musela jsem být asi dost vystrašená na pohled, protože to chytla za správný konec - Vaše dítě má zánět středního ucha, pan doktor mu ho teď propíchne, aby mu mohl vytéci hnis. Samozřejmě, pokud s tím budete souhlasit. Doktor dodal, že jakýkoli jiný postup dítě velmi trápí. Ouško mu píchli. Doma už Petřík spal. Dostala jsem jedinou radu - když mu něco poteče z ucha, tak hned přijeďte. Jinak za tři dny na kontrolu. Jeli jsme pozítří, chytlo to druhé ucho. Znovu píchání. Odvážila jsem se zeptat, z čeho tento zánět vzniká. Dostalo se mi uspokojivé odpovědi - z rýmy, někdy se rýma vrazí do uší, tam vlastně hnisá, hnis nemůže ven a tak tlačí na bubínek. Druhý den po píchání z ucha něco teklo. Na radu prvního doktora jsme hned startovali na Karlák. Doktorka se podívala opět jako na hlupáka se slovy - to je snad v pořádku, proto se to ucho píchalo, aby to vyteklo ven. Netušila jsem však, že hnis může vytékat až třicet hodin po zákroku. Možná ho špatně píchla a prasklo to. Petřík totiž po druhém zákroku nebyl tak klidný jako po prvním. Teprve nyní nasadila antibiotika a lék proti rýmě. Při třetí pohotovostní návštěvě!
Asi nemusím upozorňovat, že mám problémy sáhnout Petříkovi na ouška, protože jeho okamžitá reakce je: "ne, pík"
Tedy rada zní: ptát se ptát se ptát se; i za cenu podivných pohledů lékařů. Dodnes totiž nevím, jaké může mít píchání uší důsledky na život. (Manžel chce mít ze syna pilota :-)) a já slyšela, že mu píchané uši mohou dělat při změnách tlaku značné problémy.)