Dany, mám podobnou zkušenost... Sice nevím, co váš syndrom obnášel, ale to je úplně jedno, protože se jednalo o závažnou vadu, když vám dali doktoři na výběr. Nejdou mi otevřít reakce, které Ti kdo napsal, ale podle názvů soudím, že se tu našlo několik blbců, kteří Tě odsoudili. Nestydím se je označit za blbce, protože jen takový člověk může odsoudit někoho za něco, co si nikdy neprožil a nic o tom neví.

Nicméně teď k Tvému dotazu: Sama nevím, jak se s takovou ztrátou "vyrovnat", chtěla jsem zkusit psychologa, ale tak špatně se zase necítím. Jen prostě vím, že mi náš chlapeček moc chybí, vždy bude náš první a nikdy na něj nezapomenu. Dřív nebylo dne, abych si na něj a porod nevzpomněla, teď taky vzpomínám, ale tak nějak jinak. Už to není taková bolest, vzpomínám v souvisloti s tím, jaké bude další těhotenství, co všechno nás čeká, těším se na porod se šťastným koncem... Nevím přesně, jaké myšlenky trápí Tebe, ale mně došla jedna věc: Tento kus života patří ke mně a nejde vymazat. Udělali jsme dobře a hotovo. Zkus také takto přemýšlet, třeba Ti to pomůže.

Vy jste se rozhodli správně a víš, jak to vím? Protože jste to tak cítili a chtěli jste to. Je jen na každém, jak rozhodne o životě svého dítěte - jestli ho nechá žít a trápit se, nebo ukončí to trápení dříve než začne.

Nikoho nesoudím, ať si každý dělá co chce. A proto ať nesoudí nikdo mě, Dany a nás další...