O tom to právě je. Dany se rozhodovala ne mezi dobrou a špatnou variantou, ale mezi dvěma špatnými variantami. Podle mého názoru je naprosto mimo mísu porovnávat, která je horší a která je lepší. Možná by to bylo možné v konkrétní situaci, kdybychom opravdu s jistotou věděli, jak velké bude postižení dítěte, jestli opravdu půjde "jen" o rozštěp patra (a znám ze svého okolí lidi, kterým i taková banalita dokázala hodně podrazit sebevědomí), či něco horšího. Jenže my, v té naší situaci, nevíme/nemůžeme znát všechny důsledky, které si to naše rozhodnutí vyžádá. Prostě musíme jít dál, žít, rozhodovat se. Nemá smysl se ohlížet okolo, moc se ptát. Když budete v té situci, budete na ni stejně v konečném dusledku sami. Možná vám pomůže rodina, možná kamarádky (pokud k nim neochladnete, když vám řeknou, pro jakou variantu se rozhodnout, jak to udělala např. Alena, jejíž příspěvek si můžete tady na diskuzi přečíst), ale rozhodně ne nějací chytrolíni (včetně mě) z nějakého anonymního diskuzního fóra. Ať se rozhodnete jakkoli, pravděpodobně přijdou chvíle, kdy budete zpochybňovat své rozhodnutí.

Navíc někdo opravdu může být šťastný a v pohodě, i když je na vozíku či neplodný. Jiný si bude ve 20 podřezávat žíly, protože se bude cítit jako stvůra. Jindy zase bude vyvolávat (třeba na tomto serveru) diskuzi, zda je oprávněn mít vlastní dítě, ačkoli ví, že má dědičnou vadu, kterou s největší pravděpodobností přenese i na potomky... Nějak se nám to cyklí, co?