Ahoj Magdo,
už po několikáté ti musím říct: Díky za tvůj článek. Strašně mě zahřál a ujistil, že nejsem blázen pokud svým zatím stále budoucím dětem nebudu chtít "dopřávat" podívanou na stupidní pokémony a podobné hovadiny, ale naopak je budu krmit jako ty krtečkem, hastrmanama, dětma z Bulerbynu, pejsem a kočičkou a dalšíma pohádkama.
Tvůj článek mi úplně mluví z duše a líp bych to nenapsala. Stejnou radost jsem prožívala já o vánocích a jiných příležitostech když jsem rozbalovala ty hranaté dárečky a těšila se co mi mamka vybrala tentokrát a stejně jako tvoje maminka i ona nelenila a zajela i do Prahy.
A já jsem jí za to vděčná, ty knížky jsem milovala a miluji dodnes. Mám je schované i s malůvkama, které přidala moje mladší sestra a občas si je ráda prolistuju.
A co se týká návštěv pískovišť a podobných aktivit, tak já si ještě stále pamatuju jak jsem se mohla zmazat jako to největší prase a mamka mi nikdy neřekla ani slovo. Prostě ta špína putovala do pračky a zdaleka nebyla automatická a nic se nedělo, ale nedej bože že jsme jeli na výlet do Prahy třeba do divadla a já nafasovala šatičky a aspoň do představení jsem si nemohla nikde sednout, hupsnout v těch botičkách do louže, která mě tak neuvěřitelně lákala. Na cestě zpátky už to maminka vzdala a to byla úžasná úleva. Tak ti fandim ať se holčičky rochňaj a zmažou, pokud ty to uneseš, tak oni určitě budou šťastnější, protože po zbytek svého dospělého života už si to nikdy tak neužijou. A upřímně k čemu to je vychovávat nebo vyoblíkávat cukrové panenky, to jsou chudáčci, to si měli rodiče radši fakt koupit panenku navléci ji do lakovek a cukrkandlových šatečků a dívat se na ní doma za vytrínou.
Magdo, hodně štěstí tobě i rodince, myslím, že s takovouhle maminkou to holky do života rozhodně vyhrály.
Martina