Není to utopie. Postupovali jsme stejně, i když ne promyšleně. Šlo spíš o počáteční neznalost. Po narození synů nám oboum občas povolovaly nervy a proto jsme sáhli k trestům (samozřejmě přiměřeným). Časem jsme začali volit formu diskuze a ta se postupně rozvíjela. Je lepší dítěti nejdříve vysvětlit následky jeho prohřešku možné dopady a pokud ho zopakuje, pak teprve trestat.
A hlavně nebagatelizovat jeho problémy. Každý věk má své a ty jsou pro něj ty největší. Od rozbitého autíčka, malého kapesného až po zradu lásky.
Našim synům je 18 a 17 a zatím vše zvládáme dobře. Ještě není konec to je mi jasné, zároveň vím, že nevíme o všem, ale celkem si rozumíme a oba se rádi vrací domů. A to je velmi důležité.