Pokud něco nedochází Kateřině, tak mně taky ne. Nejsem genetik a nevím, jakou šanci přivést na svět slyšící dítě by měla neslyšící maminka, ale cíleně hledat postiženého dárce jen pro ukojení nějakých svých pseudoromantických představ mi přijde podobné, jako zdravému miminku od jeho zdraví odpomoci. Chápu, že děti s poškozením jsou stejně milované, možná neméně šťastné a třeba mají i život bohatší než děti naprosto zdravé, ale modlitba všech matek: “ať je to co je to, jen ať je zdravé!“ mi nepřipadá jako prázdná fráze. V naší rodině porodila žena nechodící po obrně dvě zcela zdravé děti a vždy jsem ji slyšela jen děkovat osudu, že na rozdíl od ní její děti žádné omezení nemají, nikoliv zkoumat, jestli si dovedou představit, jaké to je být postižený. Zajímalo by mě, co to vlastně chtěla ona matka svým dětem ukázat, z čeho se tedy raduje, když ne ze zdravých dětí, které se nemusí potýkat s žádným handicapem!

Myslím, že by na to měly být paragrafy. To si ovšem myslím i o případu maminky, která když byla hospitalizovaná u Apolináře na rizikovém těhotenství s dvojčaty, chodila pravidelně ven kouřit. Bohužel nebyla a není jediná.