Já ano. Můj tatínek má neslyšící sestru, ta si vzala samozřejmě neslyšícího muže a mají spolu 3 neslyšící děti. Bohužel, jedna ta holčička je navíc postižená a tělesně, odkázaná na vozík. Ta druhá moje sestřenice byla od malička velice chytrá, výborně se učila, dokázala perfektně odezíraze rtů a poměrně dobře mluvila. Ne tak už teta se strejdou. Jim jsem ani při nejlepší vůli nerozuměla. Pamatuju si, že k nám jezdili pravidelně na návštěvy vždy na celý víkend a že to bylo hodně náročné. Oni si pořád chtěli povídat, když jsme mluvili třeba mezi sebou, museli jsme si dávat pozor, abysme byli natočeni tak, aby oni viděli, co říkáme, jinak se cítili uraženě. Takže teba stačilo, že mi maminka řekla, ať jdu podlít maso do trouby, nebyla "správně" natočená a teta okamžitě nasazovala dotčený výraz, takže jsme jí museli tuhle pitominku řict a ona potom spokojene zamručela. Sestřenice byla v pohodě, hráli jsme takové ty hry - země, město, řeka, zvíře...vždycky na jedno písmeno a ona nás pokaždý přehrála. Zkrátka jí to pálilo. Vzala si též neslyšícího muže a mají dvě děti, které obě slyší! Jsou šťastní jako blechy. Jejich děti umějí znakovou řeč, takže se s nimi bez problémů domluví, ale pořádně mluvit se naučili až ve školce. Dneska to funguje tak, že různá jednání na úřadech, u doktora atd. absolvují vždycky s rodiči a dělají tlumočníky. Ptala jsem se setřenice, jestli jí to třeba nevadí, jak se s tím vypořádala a tak. A ona mi řekla, že je strašně ráda, že má zdravé děti, že nebudou zažívat to, co ona, která nemohla díky handicapu pořádně vystudovat, ačkoli hlavu na to měla, byla odkázána jenom na úzký okruh přátel, nerozuměla filmům v televizi a v kině, nemohla poslouchat rádio...zkrátka je moc ráda, že má zdravé děti, které jim vlastně obohacují život.