Myslím, že se to u nás s lékařskou péčí u dětí trošku přehání. Je jasné, že u dětí s jasnou vývojovou poruchou je cvičení na místě, ovšem je fakt, že u lehčí formy se v raném věku hůře rozpoznávají, proto neurolog na cvičení doporučí pro jistotu každého, kdo se mu jen trochu nezdá. Z 1 neurologického vyšetření malého kojence v ambulanci lze jen těžko dělat definitivní závěry, zvláště když dítě zrovna nebylo ve 100% pohodě. U dětí, které mají skutečné předpoklady k nesprávnému vývoji - obvykle jde o děti s nějakými riziky, např. nedonošené, kříšené nebo nějak nemocné - u těch je důležité začít s cvičením co nejdříve, aby si nezafixovaly nesprávné pohybové stereotypy, upravilo se nesprávné svalové napětí - zvýšené nebo snížené, které brání v normálním psychomotorickém vývoji. Dětem, které začaly cvičit "zbytečně", cvičení sice neuškodí, jejich přirozeně pomalejší vývoj se tím může i urychlit, ale je otázka jestli jim a rodičům to za ten stres stojí. V dalším vývoji zdravého dítěte se jeho "normálnost" brzy projeví a je potom na rodičích, cvičitelích a neurologovi, aby toto rozeznali a zvláště pokud to dítě netoleruje, cvičení ukončili. Krom toho existují i jiné metody než Vojta.