Každá žena si najde jiný způsob jak se s touhle stresovou situací vyrovenat. Slyšela jsem jednou, už při IVF, od spolupacientky, že se to musí brát jako atletika. Je to jen rutinní závod. Bohužel, každá žena to pochopí v jinou dobu. Já se léčila pět let, stimulace, spousta hormonů, každý měsíc zklamání, že opět nic. Teprve po pátém pokusu se zadařilo. A to jsem již nasadila metodu "beru vitamíny" a vyplnili jsme papíry na adopci. Dnes, po třech letech od narození syna, jsem opět zase ve starých kolejích. Potrat a neuchycení. Třetí pokus jsme si dali jako poslední, přeci jen beru hormony už osm let. Proto bych nezoufala,takových rekordmanů jako jsem já je málo. A co víc, své pocity vzteku a nálad můžete svalovat na léky.:-))