Chceš-li vědět jaké máš také kolegy, popíšu Ti historku s chirurgie. Dceři bylo asi 1 1/2 roku, když se pověsila manželovi na ruku, zatočila se a začala "řvát". Lekli jsme se, že má něco s rukou a jeli jsme na chirurgii. Přijala nás paní doktorka, kolem které se sestry plazily stylem paní primářko sem, paní primářko tam - osobně jsem ji neznala a jméno jsem zjistila až následně ze zápisu o úrazu. Počala vyšetřovat dceru stylem - dej ruce nahoru!!! Lucka brečela, ruka jí bolela, nechtěla ruce zdvihnout i když jsem kolem ní šaškovala stylem "Ukaž jak jsi veliká". Když už se mi zdálo, že přestane a uklidním ji, pravila paní primářka: "Jestli to neuděláš, maminka půjde domů". Lucka začala nanovo, paní doktorka řekla, že to nic není - nějaká vyskočená a zakočená šlacha nebo co? a ať jí dám ruku na šátek. A že to časem přebolí. Nasedli jsme do auta a jeli k naší pediatričce, protože, jestli měla ručička přebolet sama od sebe, chtěla jsem léky na bolest. Tuto svou historku jsem naší paní doktorce vylíčila a až ona mi vysvětlila toto zacházení. Řekla mi: Prosím Vás si z toho nic nedělejte, ona je major (bývalá vojenská doktorka) a s dětmi neumí vůbec jednat. Z toho plyne poučení že potkáte-li v nemocnici majora, prchejte. Měli by být ovšem alespoň označeni. Nic ve zlým, zažila jsem víc výborných doktorů. (A v neposlední řadě Vás naštěstí tak často nepotřebujeme)