Podívejte se, tady se baví pořád jenom ženské - mámy v podstatě zdravých dětí.

Já jsem na tom jinak, jednak jsem chlap a pak má můj syn polyneuropatii - to je taková porucha ve vedení nervových vzruchů přes ty n. synapse, takže dochází k takovému útlumu hlavně na nožičkách, že se tam ty nervové vzruchy na místo určení (kotníky, chodidlo, prsty u nohou) většinou ani nedostanou nebo jsou velmi oslabené, takže je dítě vratké a padá. Navíc se zvedá nárt jak dochází ke stažení svalů (nervy nesignalizují akci ale nesignalizují ani relaxaci svau a ten se zkracuje a zároveň artrofuje. Je to celkem humus a nedá se to léčit, jenom cvičit a to je ten problém.

U nás znají jenom Vojtovku - rehábky, mi připadá. To je takové kouzelnictví, že se dítě nepřirozeně zapolohuje a pak se někam mačká a něco se nějak hýbá a to je prý to vítěztví. Dítě je naštvané, protože je to nepohodlné (Pavlíkovi je 5 let a má to cvičit do smrti u nějaké rehábky? Vždyť je to blbost.). Mě samotnému to s ním nejde, on se mi brání a když mu to mačkam, tam kde přibližně mám, tak odezva žádná, u manželky je to samé, ale ta se to s ním snaží cvičit, ale on se brání a ona nervuje. Rehábce se ta odezva daří, ale k čemu to je, když má stejně pořád zkrácené šlachy, hlavně ty podkolenní? To je podle mne hlavní kámen úrazu, pak stačí malá viróza a už se nepostaví na chodidla, jenom na špičky a ty ho neunesou a může tak akorát lézt po kolenou. To (vytahování zkrácených šlach) Vojtovka neumí a umět nemůže. To je ten problém, že Vojta byl čech a nad nás asi není a hlavně to umí všechny rehábky, tak proč je učit něco nového, třeba metodu Bobath, že? Když je dítě zdravé, tak je to v podstatě jedno, on z toho časem nějak vyroste, ale u chronika je to problém, buď si rodiče hledají vlastní cestu nebo mučí svoje dítě debilními chvaty s bolestivými tlaky a je to jenom trápení a křik a podstata problému se tím stejně neřeší. To však nikoho nazajímá, protože rodiče nejsou partneři, jenom nesvéprávní konzumenti péče společně s dětmi.
S Bobathem se začínám seznamovat pomocí bodové metody doktorky Kleplové a snad by to mohlo být k užitku. Manželka mi například sdělila, že syn měl na návštěvě stejně starého kamaráda ze školky a že cvičili bodovku (Bobatha) oba a že kamarád (pochopitelně lepší) by mohl táhnout Pavlíka a dávat mu příklad jak se to má dělat. Dovedete si něco takového představit s Vojtovkou, Která máma by vám dovolila trápit její jinak zdravé dítě a omačkávat ho aby hnul správně palcem u nohy aby to mohl pak Pavlík napodobit?
Pochopitelně Vojtovku cvičíme u rehábky dál, protože je to zadarmo na pojišťovnu a je to blízko bydliště a rehábka je hodná a dělá to dobře, ale sám na to kašlu a soustřeďuji se na to, aby měl Pavlík pevné břišní svaly, aby měl rovné držení ramen a krku, aby neměl extrémně zkrácené šlachy pod koleny (s jeho nemocí je má zkrácené oproti jiným dětem tak jako tak, jde jen o míru toho zkrácení).

Navíc, co s ním cvičíme léta již od kojeneckého věku tu Vojtovku, byl hypoaktivní (zaostával v hrubé motorice) než mu našli tu polyneuropatii, a myslíte si, že nám nějaká z těch asi 4 rehábek, co se na něm vystřídala, dala do ruky nějaké osvětové instrukční materiály co máme dělat a proč? Tůdle nůdle, jenom slyšíme: Dobře se dívejte jak to dělám já a dělejte to také tak! To je přístup jak na vojně (hloupý a autoritativní). To je přesně charakteristika úrovně naší rehabiltace: hloupá a autoritativní, jenom ty vojenské frčky tam chybí, ale je to vojna žen (přefeminizováno, nepotkal jsem v téhle oblasti - rehábky a neuroložky - muže) a o to je to hroznější, protože ty se ani neurazí, když je přirovnám k vojákovi, neví o co jde a nechtějí ani vědět.
Ony vědí přece všechno a já nic.