Tak díky, Jano:-( To bylo to pravé povzbuzení.
Ale vážně, já už se s tím smiřuju, že to nikdy lepší nebude, že to jen bude na sebe brát různé nové podoby. A košle si iluze nedělám, i když trochu doufám, že když vybereme nějakou v tomhle ohledu vstřícnou, tak to takové drama nebude. Jsem naivní, co?
Hlavně můj manžel tohle těžce nese, on vůbec tu synovu divokost špatně snáší, není mu povahou ani podobou podobný - představte si, kterak se tmavovlasému, snědému muži, s hustými rovnými vlasy, spíše zádumčivému, klidnému, který dětství a mládí dobrovolně strávil u knih, narodí hyperaktivní bloňdáček, který neví, co je chvilka klildu a ticha.
Náš divoch byl teď na víkend u mých rodičů a má s epo podledni, to je asi za dvě hodinky vrátit, a ačkoliv se na něj těším, už teď pociťuju mrazení v břiše. To já si v podobných situacích vždycky říkám, že jako začneme znovu a žádný křik a obě strany budeme takové vstřícné, něco jako usměvavá rodinak z reklamy, ale během pěti minut mě to přejde.
Tedy, s tím hlídáním, není to tak, že by se o hlídání našich dětí někdo rval, Matouš byl u babičky a dědy naposledy loni na podzim, před tím v létě a před tím rok před tím v létě. Tedy i s tímto víkendem čtyřikrát, to aby si někdo nemyslel, že jakožto matka E.T. (tak jim říkáte?) mám havaj.
Ty jsi ale, Markéto, odvážná, že jsi šla s dvouletým běsíkem do Carrefouru! Jáí teď už ho taky občas pouštím bez držení a nejen když smrkám, ale tři ruce prostě nemám. Ale když mu byly dva? Tak to ani náhodou? V obchodech chodil zásadně za pult, bral si věci z tamních regálů, no, vlastně to trcohu dělá dodneška, a jezdící schody nevypnul jen proto, protože jsme ho k žádným nepustila na méně než 100 metrů:-)
A taky jsem ho pěkně vozila v golfáčích i dkyž uměl dobře chodit, byla jsem těhotná a když mu byly dva pryč, narodil se nám druhý syn a vážně nevím, jak bych toho staršího honila. Taková ta představa, staršího dítěte zpsůobně kráčícího vedle kočárku, to u nás skutečně nehrozilo. Takže malej byl v šátku, velkej v kočárku.
To je docela hrozný, jak neuznává žádný hrabnice, nejen v terénu,a le i mezi lidmi, kldině na hcodníku sjeze kohokoli, teřba za to, že kouří a že to smrdí, včetně takových existencí, u nichž si člověk není jist, zda mu za to, nebo mně, nenapálí jendu mezi oči.
Teď zrovna si nevzpomínám na žádný velký jeho průšvih, on je ta takový sled nepřetržitých blbin - ve čtvrtek třeba šli jsme ven, navečer, měl sice kašel a ten menší rýmu, ale ukázalo se, že nutnost vyvenčení je prostě nutnost vyvenčení, takže jsme šli. Když jsem odemkal dveře na chodník, zrovna kolem šla nějaká stará paní a snya nenapadlo nic jiného, mež že si přímo před ní stoupnul, začal hrát příšernýho kašpárka, jako na ní vyskakoval, ječel a tlemil se jako smyslů zbavený a do toho ten maldší, který samozřejmě podobné věci považuje, byť jinak dítě klidné, za vtipné, začal na tu paní skákat ze zadu. Fakt jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo brečet.
Z první školky utíkal během vycházky, z druhé neutíká asi jen proto, že se venčí na velké vlastní zahradě. A říct mu třeba, aby byl chvilku zticha, že potřebuju telefonovat? Cha, cha...