Ja jsem v tomhle podobna jako Sears, mam tu sice rodinu, takze navstev si uziju, ale kdyz byl Alik malicky, tak jsem taky byla radeji sama. Zkousela jsem se jednu chvili seznamovat s maminkami s kocarky, ale vetsinou jsme si nemely co rict, bylo to takove plkani o nicem a pro me ztrata casu. Vzhledem k tomu, ze jsem ten prvni rok skoro denne jezdila s kocarem na bruslich, zadnou spriznenou dusi jsem nenasla.

Pak jsem objevila krasy internetu a o detech se radim uz jen tady:)))
I kdyz, vlastne jednu maminku jsem objevila, padly jsme si do oka...ale ona chodi do prace, takze se vidime nahodne tak jednou za pul roku. Ona je ale moje krevni skupina, vlaci deti na kole, ma trochu netradicni nazory na svet a je celkove mirne mimo, to mi vyhovuje:)

Kolbino, jaci jsou Kanadani se asi tezko da obecne popsat...Z mych zkusenosti musim rict, ze respektuji tve soukromi (coz me velmi vyhovuje), kdyz se proste bratrit nechces, nechaji te byt, kdyz chces, tak te prijmou. Jinak mi pripadaji strasne trpelivi. Dam priklad - cekam na autobus, jedu na zkousku, venku je dvacet pod nulou a dva autobusy mi nezastavi, protoze jsou plne. Zacinam silet, protoze vim, ze prijedu pozde, je mi zima a jsem vytocena na cely svet...nadavam ridicum autobusu a celkove zurim. Se mnou na zastavce stoji dalsich deset lidi, kteri taky jedou na zkousky ve stejny cas, taky mrznou...ale jsou uplne v klidu. S usmevem pockaji az prijede dalsi autobus, ridice hezky pozdravi a na me se divaji s takovym schovivavym usmevem:)) Tohle se mi stalo uz nekolikrat, takze se to asi da zobecnit. To same plati v situaci, kdyz se na dalnici dostanou do zacpy. Netroubi, nezuri, jen si pusti vic nahlas muziku a trpelive cekaji...zatimco ja bych nejradsi proskocila stropem:)