Včera jsme si s dcerou povídali...co by, kdyby...vyčítá si, že poslední měsíc kdy s námi manžel byl k němu nebyla upřímná...prý předstírala lásku a necítila jí...a teď je jí to líto...prý na něj chtěla zakřičet...Jo, on totiž nebyl nemocnej, tak jak jsme mohli vědět, že odejde..i když, chemický procesy v mozku mu řádili...a je otázka, jestli by na tu služebku nejel, asi jel a je otázka, jestli by z ní jel rovnou domů, kdyby na něj zakřičela, že to ví, že jen předstíráme štástný domov, ale že víme, že od prosince má milenku a že se jen bojíme to otevřeně pojmenovat .. že o tom nechceme mluvit, aby až to skončí mohl důstojně a bez výčitek být s námi - prostě jsme to nevěděli a tak není potřeba nic lepit..on jí neřekl, že má milenku, ale dcera slyšela, jak s ní telefonuje... a já jí říkala nic mu neříkej a neptej se ho..a byla to přetvářka, když na něj volala jeď opatrně, mám tě ráda...ale co teď s tím ... Se vším se teprve srovnáváme.

Mám ráda Saint - Exuperyho a když se to dělo, četla jsem úryvaček z Malého prince - kdo zná - jo to o té růži...
Ale sem se spíše hodí z Citadely toto:
" Není nejdůležitější uložit tělo do země, ale jde o to abychom jak z puklé urny sebrali všechno dědictví, jehož opatrovníkem byl zemřelý, abychom ani zrnko neztratili. Je obtížné zachránit vše, dlouho to trvá, než jsme schopni poskytnout odkazu mrtvých u sebe přístřeší. Je třeba dlouho oplakávat, přemítat o jejich životě a vzpomínat jejich výročí."