Moc se oml.,že tak pozdě reaguju na příspěvky.Děkuji za názor a prožívám postupně všechny pocity,o kterých píšeš.Je to téměř,jako z mého srdce!Snad v jednom bych nesouhlasila,že odchod bude to poslední,co musíš zvládnout.Všechny tyhle zkušenosti jsou nepředajné a fakt si vším musí projít každý sám a najít u sebe sílu.Já se v tom někdy ještě plácám,ale jisté hranice už jsem si dala.Po 16 let jsem si myslela,že tu svou rodinku ochráním a najednou zjišťuji,že musím ochránit sama sebe,aby se nerozložily děti.Mezitím asi definitině umřel vztah k manželovi.Cítím,že jsem od svýho chlapa dala už ruce pryč.To je pro něj další rána,kterou neunáší a tak žijem trochu jak tragédi.Nemůžu donekonečna řešit jen bláznivýho chlapa,když se problémy hromadí třeba i s našim pubertálním klukem.Dává mi to hodně zabrat,ale vím,že to musím ustát,nebo se alespoň o to snažím.Dík.