Poprvé jsem rodila na Polní v roce 1988. Z porodu jsem měla takové trauma, že podruhé jsem se odhodlala až po třinácti letech.
Dřív bylo zcela běžné, že na pokoji bylo kolem deseti maminek. Protože jsem přenášela, byla jsem přijata do nemocnice už před porodem. Protože nebylo místo ( na Veveří se malovalo) ležela jsem půl dne na chodbě. Po týdnu jsem uprosila lékaře, aby konečně vyvolali porod ( přenášela jsem už třetí týden). Od pondělí vyvolávali porod. V úterý jsem byla přikurtována na hekárně a na kapačkách. Bolesti byly pravidelně po pěti minutách. Nemohla jsem jít ani na záchod, neustále poloha na zádech. Ve čtvrtek ve dvě odpoledne se konečně lékařům nezdály ozvy dítěte a tak fofrem udělali císařský řez.V té době jsem již byla napůl v bezvědomí, a probrala jsem se až v sobotu. Chování sester na porodním otřesné.
Uklízečka Růženka nám při úklidu s chutí vykládala, jak se narodilo na sále dítě s otevřenou břišní dutinou - přitom na našem pokoji ležela ta zoufalá maminka, která do té chvíle nevěděla, co je s její holčikou. Dalo by se pokračovat dále - o dvou záchodech pro celé porodní, o sprchách atd.O zástupu mediků, kteří jeden po druhém zkoušeli, jak jsou porodní cesty nachystané. Maminy, to co je v porodnicích dnes je luxus proti dřívějšku. Mohu to směle tvrdit, protože po třinácti letech jsem konečně získala odvahu pořídit si druhé dítě a zkušenost se nedá srovnat. ( Starší syn má bohužel dodnes zdravotní následky ).