Ahoj Magdi.
Tvé příspěvky čtu pravidelně a vždycky se na ně moc těším. Ale tenhle - to je teda úúúúúúžasné.
Víš, úplně mi mluvíš z duše. Taky jsem si říkala: "nejdřív vysokou, pak dítě", pak jsem si říkala: "nejdřív nějaká praxe, pak dítě", ještě do nedávna jsem si říkala: "nejřív opravit dům, pak dítě" ... a teď, teď si říkám: "TEĎ DÍTĚ". A taky jsem ještě před nějakou dobou šílela - a vždy "po" si říkala - teď je to tady, budu matka - a pak hrozné zklamání, když zase nic.
Stále jsem dávala něčemu přednost, a PLÁNOVALA. Teď jsme se na to s manželem vykašlali a necháváme všemu volný průběh. Ještě sice "máme čas", je nám "teprve" 27 ... ale to je také relativní.
Když jsme se poznali, bylo nám 22. Tehdy jsme si říkali: "až nám bude tak 25 - to je roků - tak bychom si mohli pořídit mimi. Doba nastala a my si připadali moc mladí. Říkali jsme si - tak za rok - ale je to stále stejné. Roky běží a já si připadám stále stejně "mladá" a nezkušená a nepřipravená. Jenže jsem zjistila, že asi nikdy nepřijde doba, kdy na jednou uslyším hlas, který řekne: už jsi připravena být matkou, teď ..." a tak jsme se začali snažit o mimi. Každý neúspěšný "pokus" jsem brala dost tragicky. A najednou mi to všechno přišlo jako strašná hloupost. To plánování: jestli dřív vybourat a udělat novou koupelnu nebo mimi. Jestli být v práci ještě raději rok, dva - nebo mimi. Celé to plánování je nanic. Až to bude mít být, tak to bude. Nemá cenu se stresovat a chtít právě teď a tady ...
Asi je to celé zmatené, píšu to tak, jak mi myšlenky letí hlavou. Jen jsem ti zkrátka chtěla moc poděkovat za skvělý článek, který mě utvrdil v tom, že dělám dobře. Měj se moc krásně, ty, Jakub i holčičky.