Milá paní Zuzano,
myslím, že podsouváte Magdě postoje, které nemá. Podle mého jí šlo o to, tak trošku ukázat, jak absurdně, jako určitá "chudinka", byla určitou dobu vnímána svými kamarádkami ona, když se rozhodla pro rodinu relativně brzy, ale hlavně, že (skoro) každá žena má v sobě něco, co životní plány-neplány začne najednou opravdu řvát "chci mimi a nejradši hned". Znám to dobře od sebe samotné. I tu paniku, která pak zavládne, když se nedaří. Osobně jsem čekala na otěhotnění skoro dva roky, během toho druhého včetně podpůrné hormonální kůry - a otěhotněla jsem až ve chvíli, kdy jsem se zbavila myšlenek na plánování, přestala jsem si linkovat život s ohledem na plánované těhotenství, řekla jsem si, že na všechno kašlu, však ono to přijde, a zaplatila jsem si jazykový pobyt v Británii. Za měsíc jsem ho stornovala, neboť mi můj gynekolog řekl, že v prvních třech měsících by vzhledem k tomu, že těhotenství nepřišlo úplně hladce, nebylo moudré mlátit se někde x hodin v autobuse...
Mimochodem, jazykový pobyt v Británii je mi jakýmsi osudem. Druhé mimi jsem plánovala tak, abych mohla zůstat na mateřské "tahem" a nepřišla o místo. Včas jsem navštívila svého gynekologa, začala brát podpůrné hormony - a nic. Naštěstí už to ale nebyl ten stres, co s prvním. Když bylo jasné, že plán nevyjde, rozhodli jsme se druhé dítě chvilku odložit. Vysadila jsem podpůrné prostředky, začala jsem se těšit do práce a zaplatila si jazykový pobyt v Británii... a odjela jsem. Ani mě nezarazilo, že jsem tam nedostala menstruaci, změna prostředí to byla dost radikální... týden po příjezdu domů jsem zaváhala a koupila test - a zjistila, že naše (tehdy hodnně malilinkaté) druhé dítě bylo v Británii se mnou.
Nějak jsem se rozkecala:). Zkrátka Magda chtěla myslím potěšit své kamarádky i jiné holky, co se nervují, že všechno nejde tak, jak si to malovaly. Všechno přijde. A já to taky všem těšícím se budoucím maminkám přeju.