Že budu rodit ve fakultni nemocnic jsme věděla už od první chvile.Pracovala jsme tam jako sestra a mylsela jsme ze to tak bude i lepši...nemocnice byla můj druhý domov.Do prodnice jsem prijela ve 38.týdnu na pohotovst s tím ,že necitím pohyby.Setra byla hooodně nepříjemná.První vedla takové ty řeči"to je normální, miminko tam nemá tolik místa..."Ale mě to dělalo opravdu starosti, omezené ano,ale necítit je vůbec...No se setřičkou jsme se pohadala a řekla ji ,že neodejdu dokud mě neprohlédne doktor.Slyšela to procházející paní doktorka a tak mi nakonec udělaly KTG a co se nestalo ,moje dítě místo 140pulsu/min mělo jen 70-80. Samozřejmě se strhl kolotoč a už si mě zapisovaly že si mě tam nechají."Milá"sestřička se po zjištění, že jsem taky sestra začala tvářit jako andílek.
Na porodním sále mi začaly vyvolávat porod.Druhý den mi od rána vyhrožovaly císařem...no co se dá dělat, pro záchranu miminka i císařem.Ale jaké bylo mě překvapení když celou dobu se nic nedělo a najednou přiběhla pan doktor, že pokud mi neudělají akutně císařský řes miminko mi umře.Uspávaly mě s brekem nebod usnout a nevědět co se bude s miminkem je něco šíleného.Po operaci jsem se ocitla na JIP, kde jsem se hned po probuzeni dožadovala informaci.Jaké bylo mé překvepení když mě odbyly, že nic neví, protože nemají ještě papíry.Ať jsem se domáhala sebevíce nikdo mi nic neřekl.Probrečené hodiny plné obav nakonec vysvobodil můj manžel, který mi směl zavolat a oznamil mi že maly měl sice po narození problémy, ale dostal se z toho v pořádku.Myslela jsme si, že má noční můra s příchodem na šestinedělí skončí...nic takového.Po uložení na lůžko jsem konečně mohla poprvé spatřit svého syna...jenže opětovně "milá"sestra nechtěla dovolit dětskě sestře, která mi nesla dítě, aby mi ho dala, dokud se mnou nevypíše papíry.Ale to už jsem toho všecho měla plné zuby a od plic jí řekla, že první chci vidět své dítě a pak budu s ní něco vypisovat.
Na ten pocit, když jsme ho poprvé spatřila nikdy nezapomenu...byl to nejkrásnější miminko na světě a všechno kolem mi najednou přišlo nádherné i ta protivná sestra.
Vím, že doktoři kolem mého sluníčka udělaly to nejlepší a moc jim za to děkuji, ale ty "milé" sestry...kvůli nim už nechci o porubské porodnici ani slyšet a už ted, kdy uvažujeme, že pořídíme Honzíkovi sestřičku zvažuji, kde ji přivedu na svět.