Když byly mému prvorozenému takřka tři roky, usoudili jsme v rodině, že je načase mu trošku přiblížit tradici. Protože jsem byla matka úzkostlivá, souhlasila jsem jen s podíváním přes okno a dědeček se obětoval a oblékl se za čerta. S napětím jsem očekávala reakci malého. Díval se oknem s otevřenou pusinkou a vykulenýma očkama...Po chvíli děda usoudil, že už toho promenádování po návsi je dost a odešel. V tu chvíli vypukl hrozný pláč a nářek. "Kde je můj čertík? Já chci svého čertíka...Čertíku vrať se!!!!...Aúúúúúúúúúúúúúúú!!!"
V životě prcka nás nepotkalo větší neštěstí, než ztráta čerta. Ani dárky za oknem nedokázali malého rozveselit. Příští rok se nemohl dočkat, zda se mu vrátí...a vrátil - i s Mikulášem a Andělem....