Několik let jsem absolvovala na Mikuláše přeměnu na "anděla" a spolu s Mikulášem a dvěma čerty jsme obcházeli naše sídliště zhruba 5-6 hodin.
Zdálo se mi, že vždycky je strach dětí závislý na tom, jak to zařídí jejich rodiče. Už při objednávkách po telefonu jsme se rodičů vyptávali na věk a jméno dítěte, ale hlavně na to, jak moc se bojí, zda nemáme nechat čerty pro jistotu někde za rohem. Plus si mohli rodiče přesně nadiktovat, co třeba chtějí dítěti vytknout nebo za co pochválit. To jsme se pak učili nazpaměť a účinek byl úžasný, děti pěkně koukali, když o nich Mikuláš všechno věděl:-))
Každé dítě reaguje jinak, tam, kde nás vítali ve dveřích s heslem "už si jdou pro tebe čerti, jen si ho odneste!" u pětiletého dítěte pak nebylo divu, že dítko chudák ze sebe nedostalo ani pracně naučenou básničku. Na zvlášť bázlivé děti jsme čerty nechávali úplně někde za rohem a první jsem vcházela já, protože přece jen i Mikuláš s mitrou a berlou zvící 2 metry někdy budí hrůzu. A nejvíc zabíral osvědčený fígl: nosívala jsem přes ruku proutěný nádherný košík a v druhé malý zvoneček a na bázlivce hodně pomáhalo nabídnout jim zvoneček, ať si sami zazvoní. V tu ránu byly slzičky pryč:-)
Bohužel, jednou jedinkrát jsem u dítěte zažila i hysterický záchvat z hrůzy nejtvrdšího ražení. Byla to holčička už poměrně velká, 9 let. Měla tam i mladšího brášku (6 let) a celou rodinu (zhruba 10 dospěláků, se dvěma kamerami a několika foťáky. Za dveřmi na nás čekala nadílka pro děti, co byly 4 obrovské tašky, takže košík a se zvonečkem jsem chtě něchtě odložila v předsíni a vysupěla jsem po schodech do obýváku se třemi taškami, Mikuláš vláčel čtvrtou. Nastal děsný řev, málem jsem ty tašky leknutím upustila, holčička zajela pod stůl, kde se držela nohou babičky a vřískala na celé kolo, bráška to samé, jen v náručí maminky. Rodiče nám dole sice řekli, že se děti "trošku bojí", čerty jsme nechali venku, ale tohle bylo fakt moc. Docela mě naštvala reakce té rodiny, protože sice je konejšili, ale taky se jim smáli. Chlapeček se nakonec uklidnil a dokonce se dotknul své tašky (unést ji ani náhodou nemohl) a přestal brečet, nicméně holčička se šíleně rozklepala a nakonec hrůzou počůrala. V tu chvíli jsem fakt měla té smějící se rodiny po krk, to milou dívenku určitě jednou moc potěší, až to celé uvidí na rodinném videu - no hlavně, že se pobavili! Ještě venku jsme si slyšela brečet a bylo mi jí strašně líto. Nevím, co jí o Mikuláši navyprávěli, ale byl to děsivý zážitek jak pro ni, tak pro nás.
Zase na druhou stranui bylo dost trapné, když si nás zvali i k 12-letým dětem, které samozřejmě dovedly dát najevo, jak moc tomu nevěří. Nejlepší byla situace, kdy jeden takový kluk v našem čertovi poznal staršího bráchu svého spolužáka, na to se fakt dá těžko reagovat:-))
A ještě bych ráda zmínila jeden důležitý problém: rodiče, prosím vás, ať máte jakkoliv staré děti, nepořizujte jim žádné petardy ani dělbuchy, pokud si je kupují sami, seberte jim je. Vím, o čem mluvím, je to velmi nebezpečné.