Poprvé k nám přišel Mikuláš když byly synovi dva roky. Byl to hodný Mikuláš(sestřenice), jeho čert tam jen tak postával, přesto byl synek po jeho odchodu neobvykle zamlklý, seděl, cpal se mlčky dobrotami od Mikuláše a pak -on nespavec - náhle z vyčerpání a "nervů" usnul.

Když měl o rok víc, přišel k nám čert a Mikuláš nedomluvený, sousedi v domě to brali byt po bytě. Sotva jsem otevřela dveře, do bytu vtrhl se strašným řevem dvoumetrový čert, mával opravdovým řetězem, měl pytel a syna obrovským tempem honil po celém bytě dřív, než jsem mohla jakkoli zasáhnout. Přiznávám se, že i mně se z toho stáhly "půlky", čert byl opravdu zlý a divoký. Pak se ovšem do věci vložil Mikuláš, ještě impozantnější postava a řekl Jdi pryč, čerte! a ten ho musel poslechnout. Odehnal ho od syna, ten se klepal, dokonce se trošičku i leknutím počůral, ale i básničku ze sebe nakonec vypravil (to už jsem stála u něj a držela ho za ruku.)

Často jsem potom přemýšlela, jestli ta příhoda na něj jako na odjakživa ve všem úzkostné dítě nemohla mít špatný vliv. Nezačal ale ani koktat, ani se počůrávat, dokonce to, že tu básničku nakonec řekl, bral jako své hrdinství a byl na sebe pyšný. Takže, i když jsem divočejšího četa od té doby neviděla a čin sousedů moc neschvalovala (přišlo mi to příliš drsné), ukázalo se, že platí: Co tě nezabije, to tě posílí, a souhlasím s názorem pana profesora (jako i ve spoustě jiných věcí), že by se děti neměly přehnaně chránit před vším, co by je mohlo vylekat. Co bych ale říkala kdyby syn následky měl, to nevím. O takových dětech jsem slyšela, žádné ale osobně neznám.