Jako dítě jsem byla dost frustrovaná z toho, že k nám NIKDY Mikuláš s čertem nepřišli. Nebyla jsem úzkostné a bázlivé dítě, to rozhodně ne; domnívám se, že to prostě dědeček - voják a straník, který nechal celou rodinu vypsat z církve - považoval za přežitek a náboženskou pomýlenost. Když zemřel, bylo mi sedm a to už asi rodina usoudila, že jsem na podobné věci stará. Ale dodnes si pamatuju, jak jsem každý rok na Mikuláše stála u okna s nosem přitištěným na sklo a chtěla "ty nadpřirozené bytosti" aspoň zahlídnout a jak mi bylo smutno, že u nás nezazvonili...