Na pobihani deti po obchode je mozne se divat z ruzneho pohledu. Ja jsem jeden cas prodavala v Kanade v detskem oddeleni knizky. Kanadske deti jsou zvykle se neomezovat, knizky hazi po podlaze, dupaji po nich, obcas se i nasvaci, vzdy po zaviraci dobe jsme vyrazovali knizky plne kecupu a bramburku. Rodice se na to s usmevem divaji. Nemyslim, ze by se tak chovali ceske deti, ve velke vetsine jsou stale jeste vycepovane, ale ono kdyz se jednou povoli, tak se tezko hleda hranice, kdy uz neni pobihani po obchode unosne. Ted jsem ucitelka v kanadske skolce a vidim denne pristup k detem absolutne opacny, nez na jaky jsem zvykla z Prahy. Rodice jsou temer otroky svych deti, neustale slibuji, co koupi, zaridi, sezenou, jenom aby dite slo ze skolky domu ci prestalo rvat. Jako ucitelka nemam jakoukoliv moznost trestu, deti to pochopitelne vedi a tak se sami rozhoduji, zda poslechnou ci na me nebudou reagovat nebo na me vyplaznou jazyk ci plivnou - to myslim vazne, moji trileti zackove nemaji zabrany. Vubec nejvice me bere, ze pokud mame treba kreslit jablon a nekdo nakresli vanocni stromecek, tak je pochvalen za individualitu a originalnost. Prisna vychova, s prilisnym zakazovanim a bitim neni idealni, ale ta absolutne svobodna vychova je spatna taky. Zlaty stred je velmi tezke najit a hlavne dodrzet. Nevim, jak je to se zdrobnelinami, moji rodicove oslovuji sve deti stale milacku (darling) ci medicku (honey)coz zni neuveritelne, treba ve spojeni - milacku, mohl bys prestat kopat svoji maminku, milacku, mohl by si prosim te snist tu cokoladu a podobne.