Přísná výchova ano či ne? Musím říct, že to je to, o co teď u nás doma dost běží. A naproto chápu pocity Martiny, která učí v kanadské školce, že je rozpačitá z chování svých svěřenců. Než se nám narodily děti, byli jsme s mužem proti velmi autoritativní výchově, v níž jsou děti jen poslušny příkazy svých rodičů. A dneska, Snažíme se samozřejmě svého syna respektovat, ale kdybychom mu všechno povolili, asi by to byla tragédie. On je víceméně hyperaktivní a dost často se neví rady sám se sebou, takže potřebuje stanovit hranici, za kterou již nemůže. Musím říct, že nesouhlasím s těmi z vás, kdo snad považují za roztomilé, když jejich děti pobíhají po obchodě či po sobě v restauraci lijí džus. Protože pakliže nějaké dítě po obchodě chodí, dobrá, ale co když křičí a běhá po něm běhá jako smyslů zbavený, leze na horu konzerv, drápe se na váhu a do polic s vystavenými věcmi? Roztomilé? Takže: rozhdoně mi nevadí, když se syn venku ušpiní, když občas něco shodí či rozbije, když občas křičí, když trucuje či se zavzteká, ale nemůže mít ve všem volnost, stejně by se s ní podle mého nevěděl rady. Když začne na hřišti někoho shazovat, řeknu mu říct: ne. A jak by takové "ne" přijal, kdyby na ně nebyl vůbec zvyklý. Své děti mám moc ráda, hájím jejich zájmy a jsem ochotna u ch leccos omluvit a vadí mi , když po nich někdo chce, aby se chovali jako dospělí, ale to přece neznamená, že se stanu jejich otrokem, jak trefně líčí Martina. Záleží také na věku, něco lze tolerovat u batolete, ale těžko u pětiletého dítěte. Pokud jde o zdrobněliny, nejlépe to vyřešil náš syn sám - když mu někdo nikoli nejbližší začne říkat třeba "drobečku", podívá se na něj s despektem a pronese: "Já nejsem drobeček. Já jsem Matouš."