Když byly Jankovi asi tři měsíce, dostala se mi do rukou knížka "Malý tyran" od německé autorky českého původu J. Prekopové (snad jsem to jméno nezkomolila).
Tato paní celkem přesně popisuje fenomén, který tu líčí Martina. Také si shodně s paní autorkou myslím, že dítě má mít možnost svobodné vůle a svobodného prosazování své vlastní individuality, ale dítě, které není v ničem omezováno, které nemá stanoveny přesné hranice, kam ještě může a co už není přijatelné, reaguje přesně tak, jak popisuje Martina.
Autorka to zdůvodňuje tím, že vědomí těch hranic právě dává dítěti pocit jistoty, ty limity ho sice omezují, ale na druhé straně se jimi cítí chráněno. Jestliže tento elementární pocit bezpečí nemá, je frustrováno a jedná nejjednodušeji jak umí - agresí. Jak postupně roste a dozrávají jeho rozumové, emocionální a sociální schopnosti, je třeba tyto hranice postupně rozšiřovat, až nakonec mu dát úplnou svobodu a volnost.
Dávat dítěti absolutní svobodu hned od narození mi připadá jako totální nesmysl - i svobodě se lidé musejí postupně učit, vždyť jenom tím, když poznám bídu nesvobody, mohu náležitě vychutnat možnost rozhodnou se sám - vždyť jak je to s mnohými námi, ještě po deseti letech života v demokracii to mnozí moc neumíme a tvrdě se tomu stále musíme učit za chodu.
O tom právě je ta nesnadnost být dobrým rodičem - člověk musí na lékárnických vahách rozlišovat, co mohu a co ne: klidně Honzíkovi nechám kostkované kalhoty a pruhované tričko, když si to sám vybral a líbí se mu to, klidně v sobotu než začnu vařit oběd, mu dám na výběr ze dvou tří jídel a pak udělám to, co si poručil - ten je pak ale důležitý, že o něčem doma taky rozhoduje sám - ale jednoznačně mu nedovolím pobíhat divoce kolem silnice, protože v zápalu hry by mohl vběhnout pod auto. Stejně tak s agresívním jednáním: může křičet, vzekat se - musí přece v mezích únosnosti nějak projevit svůj nesouhlas s danou věcí, ale fyzicky napadnout jakoukoliv živou bytost, to je u nás tabu.
Rodičovství je ta nejzodpovědnější práce na celoživotní úvazek. Když už přivedu na svět nový život, jsem za něj zodpovědná a nemůžu se vykašlat na výchovu, případně ji hodit na krk děvčeti na hlídání. Je to velmi pohodlné, tvrdit, že podporuji individualitu dítěte tím, že ho vlastně nevychovávám, nestojí mne to žádné nervy, pláč a žádný čas, ale já bych hořké plody téhle nevýchovy nechtěla jíst.