Když to čtu, je mi smutno a velice vám děti závidím. Ale všechno není snadné, tak jak se vám zdá. I my jsme plánovali: po roce a půl chození, jsme spolu začali dva roky bydlet a pak jsme se vzali. Rok po svatbě jsme se rozhodli pro dítě, na které jsme další rok čekali. Když jsem konečně otěhotněla a nedovedete si představit, jak jsem byla šťasná. Nejprve vše probíhalo dobře, neměla jsem žádné potíže, veselá jsem přišla na druhý ultrazvuk, že uvidím své dítě, už ne jen jako černou tečku, ale jako človíčka s ručičkama a nožičkama, paní doktorka mi oznámila, že dítě je mrtvé a zítra musím do nemocnice, než začnu krvácet. Celý večer jsme probrečela a doteď, když si na to vzpomenu, se mi derou slzy do očí. Všichni mě utěšovali, že se jim to stalo také, ale nikdo nepochopil, že to v té chvíli bylo "naše" dítě. Potom jsme půl roku dostali zákaz, na to manžel na dva měsíce onemocněl a teď už zase jen čekám, jestli se to podaří a pro jistotu chodím každý první den předpokládané menstruace do lékárny pro test, abych měla klid a případné těhotenství nějak nezanedbala.
Mějte s námi strpení, kdo to nezažil nepochopí, jaké to je, když jsou kolem vás samé těhotné kamarádky a venku vidíte spoustu kočárků a vy jen marně čekáte na dítě.