Jsem taky z těch, co se staraly nejdřív o kariéru, a dokonce jsem kategoricky prohlašovala - dítě nikdy! S tím jsem se i vdávala (v šestadvaceti) a manžel se s tím smířil. A ten názor přežil i prvních pět let našeho manželství, až do chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat, jak se můj muž chová k cizím dětem a jak báječný táta by z něj byl. A protože jsem se právě v té chvíli rozhodovala mezi dvěma směry kariéry, z nichž jeden byl časově velice náročný a druhý volnější, i když taky zajímavý, něco mi v mozku sepnulo a já jsem si řekla, že tedy zvolním a že to s tím dítětem zkusím. Přiznám se, že když se to skoro rok nedařilo, říkala jsme si, že jsem možná neplodná - a upřímně řečeno, přišlo mi to jako dobrá výmluva, proč zachovat dosavadní pohodlný způsob života. A bác ho - přesně v té chvíli jsem otěhotněla. A ačkoli můj "biologický ječák" bylo ve skutečnosti rozhodnutí z rozumu (nebo možná bych řekla i ústupek konvenci), syna jsem milovala od prvních hodin. Druhé dítě si tvrdě prosadil manžel, který hned, když jsem mu své "rozhodnutí" oznámila, prohlásil, že jedináčka nikdy, to radši nic. No a to třetí, co teď čekám, to jsem si zase vyžmundrala já - chtěla jsem holčičku. A ačkoli mám občas pocit, že padnu s odpuštěním na hubu, považuji se za dobrý příklad toho, že zvládnout se dá všechno najednou, děti i práce (samozřejmě chápu, že některá hůř než ta moje - jsem překladatelka a tedy "svoje paní"). A nemám dojem, že bych něco zmeškala tím, že jsem neotěhotněla ve dvaceti. Takže, holky, klid, všechno jde!
Ahoj, Veronika