Milá Moniko, Tvůj příspěvek mě silně připomněl moje těhotenství. Také trvalo asi 2 roky než jsem do jiného stavu přišla. V těhotenství jsem měla nějaké problémy, které se naštěstí vyřešily, ale asi od 20.-tého týdne jsem na sebe musela být velice opatrná a přestala jsem chodit do práce. Celé dny jsem trávila doma většinou v pololeže. Můj manžel je velice zaneprázdněn prací, a když už přišel domů, tak jenom na svačinu a hned zase odchvátal za kamarády hrát volejbal. Po hře přišlo samozřejmě občerstvení u pivka, takže domů chodil až pozdě v noci. Já jsem moc chtěla, aby mě někam vzal - např. na krátkou procházku nebo na zahrádku restaurace na limonádu, protože bylo parné léto, ale on už měl většinou jiný program. Taky jsem si dost pobrečela - hlavně ke konci těhotenství. Navíc, když mi už opravdu narostlo pořádné bříško, tak jakoby se bál mě dotknout. Takže o milostném životě nebyla ani řeč.
Pak se nám narodil chlapeček a manžel se v něm jen vidí, lepšího tátu bych si ani nemohla přát. Zkrátka každý chlap je jiný. Smířila jsem se s tím,že mě můj muž neobkládá polštářky (ani u porodu být nechtěl, prý by mu to nedělalo dobře), ale na druhou stranu v něm mám oporu a můj syn toho nejlepšího tátu na světě. Já jsem tu přechodnou krizi řešila tím, že jsem se zaměřila na miminko. Co knih a časopisů o těhotenství, porodu a dětech jsem přečetla. Vše se mi pak nesmírně hodilo a hodí. Nejdůležitější je, aby miminko bylo zdravé a šťasné. Držím palce a uvidíš, že se vše špatné v dobré obrátí.