Uz to bude devet let, kdy se mi narodila dcera Berenika. Musim rict, ze tatinek s nami byl u porodu jiz tenkrat. Az do doby tesne pred porodem jsem se mohla pohybovat po pokoji, ve sprse nebo na terase.
Samozrejme jsem byla oholena a dostala jsem i klystyr, ale s usmevem a vysvetlenim proc to musi byt.
Na sale jsem lezela sama, rozhodne ne jen oddelena nejakym boxem a dokonce tam byla sestricka, ktera ve chvili, kdy manzel otevrel dvere a za nimi zrovna stala nejaka maminka, okamzite rekla: " Podivejte, takhle to ma byt, take si s sebou vezmete manzela nebo maminku, protoze az prijde chvile, kdy se budete chtit nekomu stulit na rameni, tak Vam tu jinak zbudu jen ja."
Nemyslim si, ze bych mela nejake trauma z porodu, prestoze trval skoro ctyricet hodin a nebylo mozne aplikovat epidural (coz mi take vysvetlili), protoze jsem se neotvirala. A uprimne od chvile, kdy mi rekli, ze ted uz mi to pichnout mohou, uplynulo k narozeni nasi princezny jen pul hodiny.
Ted cekame druhe miminko a opet stojime pred problemem kam tentokrat, protoze zminena porodnice usnula na vavrinech a nema jiz nic z toho noveho a moderniho, ale verim, ze nakonec bude vsechno krasne a ja budu stastna jako pri narozeni nasi male.